Zima nebo léto, stejně odjíždím ověšená jako vánoční strom. Metro je v sobotu v 6 ráno téměř prázdný a zdá se, že stejně tak prázdný bude i autobus do Mnichova. „Co v těch kufrech tahaj?!“ mrmlá řidič přebírající zavazadla od Němců jedoucích domů z prázdnin. Předávám mu mojí krosnu a rovnou se omlouvám, že není z nejlehčích. „Cha, tohle proti nim nic neni.“ Uklidňuje mě vědomí, že nemam nejtěžší zavazadlo. Za chvíli nastupujeme dovnitř, řidič kontroluje jízdenky. „A ještě si nabídněte vodu a denní tisk. A doporučuju sednout si uplně dozadu, tam budete mít klid.“ Asi vypadam po svých 4 hodinách spánku vážně dobře. S díky přijímám vodu a usazuju se na zadní pětisedačku, kterou mam skoro celou pro sebe. Autobus se skutečně dává do pohybu téměř prázdný, nikdo nepřibíhá na poslední chvíli. Jedu. A pořád nejsem nervozní. Zvláštní. Na hranicích se loučím se světem (jen dočasně, aby bylo jasno), vypínam telefon a chápu se Lonely Planetky, abych ještě jednou svedla marný boj s plánováním a vymyslela, kam vlastně letos všude pojedu, i když předpokládám, že to nakonec dopadne uplně jinak.

5 hodin v pohodlnym autobuse se spoustou místa na nohy (zamilovala jsem se do Eurolinesů) uběhne jako nic a naše nepočetné osazenstvo vystupuje na Hackerbrücke. Místňáky lze poměrně snadno odlišit od nás návštěvníků, ví totiž kudy se dostat pryč a udělaj to tak rychle, že ani nepostřehnu, kudy odešli. Chvíli se rozhlížím, jak se dostat na vlak k letišti. Koleje i nástupiště vidím ze stávajcí pozice, jsou pod mostem a za plotem, ale jak k nim netuším ani v nejmenším. Vidím most, vidím schody k obchodnímu centu ZOB, vidím ale taky velkou skupinu Čechů, co jde opačným směrem, než jsou ty schody. Ví oni kudy jít? Přemýšlim, že bych změnila směr a šla je chvíli pronásledovat, ale nakonec to dopadne tak, že jdou oni za mnou. Na mostě se ptám nějaké paní, zda mi může poradit, kde se dá koupit jízdenka. Prý na nástupišti, které je přímo pod námi a z kama taky jezdí ty správné vlaky. S8 nebo S1, co přijede dřív. Ještě mi zdůrazní, že každý jede na jinou stranu, aby mě to nepřekvapilo. Paráda.

Stojím frontu u chytrého jízdenkového automatu, který funguje na podobné bázi, jako v Praze vyhledávač spojení (zadá se zastávka z kama a zastávka kam – což s mojí němčinou je celkem sranda) a po vyhledání cesty naběhne na monitoru výsledná cesta a její cena. Naštěstí umí tahle kovová příšernost mimo jiné brát papírová Eura, protože moje hotovost v drobných jsou 3 E 50, což je jen třetina ceny jízdenky. Celkem síla, ale pěšky na nádraží těžko dojdu, protože i vlakem to trvá skoro hodinu. Vystupuju na letišti, které mi víc než co jiného připomíná obchodní centrum s velkou tribunou s fotkami fotbalistů uprostřed. Všude kolem jsou restaurace a obchody a mezi nimi sem tam umělecky zakomponovaná mapa a směrovka na odletové a příletové terminály. Na letence mám terminál č. 2, před kterým bych měla momentálně stát. Vcházím dovnitř a rozhlížím se po informacích. Nacházím velký informační panel, volím angličtinu a čekám, že na mě na obrazovce vyskočí mapa letiště a na ní třeba najdu informace, kde bude někdo fyzicky přítomen. Místo mapy se na mě za chvíli obrazovky usmívá paní s mikrofonem a ptá se, jak může pomoct. Geniální systém! Dozvím se, že Turkish Airlines nelétají ze dvojky, ale že mám udělat čelem vzad, pochodem chod a hledat jedničku. Je to tu na jednu stranu nepřehledný, na druhou mají celkem pěkně zvládnutou vizuální navigaci. Projdu kolem schodů do metra a u přepážky MHD si rovnou koupim lístek na metro zpátky a za chvíli konečně najdu mezi obchody schované check-in přepážky, kde během stání ve frontě přeorganizuju věci do palubního zavazadla a jsem rovnou odvelena na nadrozměrky. Paní za rentgenem chvíli kouká trochu nevěřícně, tak objasňuju, že ta divná obří věc je tripod. Dostávam štítek a můžu jít čekat.

Projdu k pasové kontrole a hned za ní je odbavení. Když vidím lidi kolem sebe, dojde mi, co jsem úspěšně zapomněla doma. Sakra. Na Ruzyni jsou sáčky na tekutiny v rámci servisu pro cestujcí, tady ne. Opět se tedy vracím přes kontrolu, likviduju tekutiny a zjišťuju, kde sehnat sáčky. Za pasovkou je velký žlutý automat s nápisem bags 1E. Vhodím minci, chvíli se nic neděje a pak na mě vypadne krabička. Chvíli na ní koukám trochu nevěřícně, čekala jsem, že vypadne jen ten sáček a místo něj pixla, co vypadá jako balíček kondomů s namalovanou siluetou prsaté paní. Že bych špatně pochopila nápis na automatu? Opatrně se dívám dovnitř a najdu dva opakovaně uzavíratelné sáčky. Stěhuju tedy zubní pastu a léky do jednoho a doklady s deníkem do druhého, abych je uchránila od lepivých účinků jahodové šťávy, co se rozhodla vydat se na výlet po mojí kabelce.

Házím všechno do rentgenu a procházím přes rám, kde začnu neomylně pípat, takže se rovnou přesunu k paní s detektorem. Píp, píp, píp, píp, píp, ze všech stran. Pracovat na tomhle letišti, tak mi za chvíli asi taky pípne. Za kontrolou zaberu nejbližší volnou lavičku s výhledem na gatu. Času mraky, tak jej trávím s MUDr. Remešem a kolektivem. Před 4 lety jsem se při čekání na letadlo učila na přijímačky, teď na zkoušky, dovolená jak má být.

Koukám kolem, jestli někde uvidím další Čechy. Josef mě „varoval“, že poletí stejným letadlem jeho známí a mě se do mailu ozval nějaký kluk, že letěj stejně jako já, ale nikde je až do urychleného přesunu do letadla chvíli před plánovaným odletem nevidím. Letadlo do Istanbulu je plné do posledního místa, letuška roznáší sladkou žužlavou hmotu s pistáciemi. Neni to uplně špatný.

Odlet i let proběhne bez problémů a s výbornou večeří a cicmajícím se párečkem na pravoboku. Nemam je ráda od první pusy a proklínam je do šedesátýho osmýho kolena při polibku na rozloučenou ve dveřích letadla.

Vystupujeme v Asijské části Istanbulu na letišti Sabiha Gokcen, které je o dost menší než mně z dřívější doby známý Atatürk, takže se tam poměrně dobře orientuje. V tranzitní zóně konečně najdu dva Čechy. „Ty budeš Klára.“ „Jo, to budu já.“ Ale ti od Josefa to nejsou, což znamená, že by tu mělo být ještě pár dalších Čechů, ale nikde je nenajdeme. Pro následující čas, který budeme čekat na odlet se dáváme do řeči o cestování. Kluci už maj procestovaný taky pěkný kus světa, tak sbírám inspiraci.

Před letadlem se loučíme a jdeme se usadit na svá místa. Nafasovala jsem prostřední sedačku, mezi matkou a dcerou, které se se mnou začínají bavit ještě na stojánce. Jsou původem z Mashadu,ale už 24 let žijí ve Švédsku a momentálně se chystají navštívit rodinu, po osmi letech. Nabízím jim, že si můžou sednout vedle sebe, nechtějí, takhle si prý můžeme povídat všechny tři. Tak si povídáme, já na chvíli usnu, a když se probudím, paní matka se mi opírá o koleno a vehementně něco vysvětluje dceři. Ať žije Iránská bezprostřednost. Za chvíli mi maminka podává sluchátka, ve kterých hraje Iránská hudba. Prý už se zas cítí skoro doma. Když nám ale k jídlu přinesou hovězí kebab s kuskusem, všechny ho vrátíme v téměř nezměněném stavu. Salát s čokoládovou pěnou je oproti tomu výborný (každý mělo svojí mističku, to ne že by na ten salát nandali šlehačku).

Za chvíli přistáváme. V letadle se zhasíná, pod námi osvětlený Teherán. Dosedáme na zem, soukam se do košile a navlíkam šátek, přeřizuju hodinky o 3 a půl hodiny navíc. Tak jsem tu zas. Opouštím letadlo. Voní to tady pořád stejně a pořád stejně neumim moc popsat čím, asi prachem a pohonnýma hmotama, těžko říct. V autobusu se přidávam ke klukům a jdu s nima i k vízům. Prorokuju jim, že to bude trvat tak deset minut a trefim se skoro přesně. Žádost, zaplatit, nalepit vízum a můžem jít pro bágly.

Před tím ovšem musíme projít pasovkou a tam nastane trochu problém, kterého jsem si ovšem všimla až pozdě na to, abych ho ještě mohla řešit a modlila se, aby z toho místní problém nedělali. Ve jméně na vízu mám totiž drobný překlep a k mojí velké smůle si toho pan policajt všimne. Nakonec to ale konzultuje s kolegou, já se snažim tvářit neškodně a konečně dostanu razítko a poprvé (a rozhodně ne naposled tady) slyším: „Welcome to Iran!“

Jsem oficiálně na Íránské půdě a můžeme si jít pro zavazadla. Kluci ještě přebalujou a já vyhlížim slíbenýho řidiče od Mousavího. Čeká tu. Tak to je poprvý, co na mě nezapomněl, první změna. Domlouvam se s klukama, že je hodíme do města, ale řidiči se to vysvětluje trochu hůř, protože nemluví anglicky. Ale prý zavolá Mousavího, aby překládal. Jsou skoro tři ráno a on ten telefon skutečně zvedne. Silně se mi do hlavy vtírá oblíbený úryvek z filmu Nebožtíci přejí lásce, kde americký milionář vyzvídá na recepčním z hotelu: „Carlo, kdy spíte?“ „V zimě.“ Akorát Mousaví je uplně stejně akční i v zimě, takže asi nespí nikdy. Od rána do půlnoci v hotelu, v noci vyřizuje maily od turistů a příjezdy na letiště a ráno zas nastupuje do hotelu. Myslim, že Firouzeh by bez něj už dávno zkrachoval.

Po tom, co si asi milionkrát předáme telefon v kolečku řidič, já, Radim, já, řidič, Radim, řidič, Radim, já, řidič, a kdy si několikrát dokola zopakujem, jaký je plán, tak konečně vyrazíme do Teheránu. Stará známá cesta pouští s horami na obzoru, osvětlená dálnice, svítání zatím v nedohlednu. V samotných ulicích hlavního města pak někdy přesně poznávám, kde jsem, jinde zas vůbec netuším. Buď jedeme jinudy, nebo se to tu změnilo, možné je oboje. Podle skoro všude přítomných jeřábů tu čile roste nová zástavba.

Naše první zastávka je u hotelu Golestan, kde vysadíme kluky, rozloučíme se a já mířím do Firuzehu, kde se kolem pátý ráno ubytovávam v přízemí ve dvojlůžkovém pokoji s tím, že na single se přestěhuju později, až se nějaký uvolní. Díky Bohům za to, protože mam z celodenní cesty nějak strašně přesezený nohy, takže chodim, jako když nechodim a cestou do schodů bych asi usnula za chůze.

Shazuji zavazadla za dveře, marně se snažim najít vypínač schovanej za skříní. Nakonec se slabým osvětlením z chodby, které sem proniká oknem nad dveřmi, zamířim do koupelny. Teplá sprcha je fajn, ale hmyzáci, co se schovávají pod rohožkou u jejích dveří už tak moc fajn nejsou. Ti tu nebývali. Přijde mi, že za těch 5 let od doby, co jsem tu byla poprvé, se tu změnila jen míra opotřebování. No dobře, nakoupili nové deky. Hezké, červené, momentálně dobré jen k odložení na druhou postel, protože i v 6 ráno a se zapnutou klimatizací je na ně vedro. Na polštář typu cihla si budu muset zase zvykat. Naštěstí usnu dřív, než na něj položim hlavu.

Střídavě se probouzím a usínam až do 11 dopoledne, kdy se vypotácím z postele, pokusím se ze sebe udělat aspoň trochu lidskou bytost, abych mohla vylézt mezi ostatní příslušníky svého druhu a jdu se s Mousavím domluvit na zaplacení za auto a ubytování. Kreslí mi mapku, kde jsou nejbližší směnárny i s tím, jaký by měl být momentální kurz. Banka, ke které trefím, a kde jsem měnila peníze v předchozích letech už nemá na výměnu peněz licenci. Podle všeho všem lokálním bankám zrušili možnost měnit peníze a oficiálně to smí jen centrální banka a směnárny s osvědčením. Okey.

Beru peníze a foťák a vyrážím. U recepce stojí nějaká dvojice lidí a Mousaví mi s nadšením říká, že to jsou taky Češi. Oni už tak nadšení nejsou. Pozdravíme se a dál mi nevěnují pozornost, já jim ostatně taky ne. Je poledne a já vyrážím do ulic. V dílnách s náhradními díly k autům je poměrně živo, po ulicích se promenádují lidé a slepice, žádná změna. Známá cesta, známý organizovaný chaos na ulici, známé podivné troubení autobusů a motorky na chodníku. Milé: „Welcome to Iran.“ z úst lidí, které míjím.

Začíná být horko, očekávané, ale v jistých ohledech trochu neočekávaně nepříjemná. Začíná se mi totiž tavit podrážka od bot – pálí to. Najdu první směnárnu na ulici, kurz cca odpovídá, takže neváhám a měním. Na klimatizací chlazené dlažbě si při tom navíc ochladím nohy, ještě mě totiž čeká cesta zpět. Zase už jsem milionářka. Víc než minule, tentokrát mám spoustu 500 000. Dřív to byly 50 000. Přepočet je na naše Rial / 2000 = Kč.

Vracím se do hotelu pod ledovou sprchu a do postele pod oknem, za kterým vnímám ruch z ulice. Klepání kladiva o kovovou karoserii s nepřetržitým vrčením a klepáním klimatizace má poměrně uspávající účinky. Ale co, další výlet po městě stejně plánuju až na večer...