Tyrkysová země III - Khomeini kam se podíváš...

V Teheránu se chystám zůstat jen přes noc a po tom, co jsem skoro celý den zaspala, se večer vydávám na výlet za jednou z rozlouhou největších zajímavostí tohoto města - hrobkou Imama Khomeiniho, která po 4 letech, kdy jsem jí viděla poprvé vypadá pořád skoro stejně - nedostavěně.

V 5 večer se vyhrabu z postele a připadám si jako přejetá parním válcem. Venku je to pořád jako v peci a po tom, co byla centrálně vypnuta klimatizace se poměrně rychle zahřívá i pokoj. Přes to se po ledové spše zas navlíkam jako pumpa před zimou, aby mi na recepci Mousaví obratem sdělil, že ten šátek nemusim mít tak moc utažený, že uplně stačí, když budu mít zakrytý trochu vlasy a prsa, ale u krku, že ho mít tak moc upnutý nemusim a zároveň se dozvím, že se můžu přestěhovat o patro výš na singleroom. Vynesu si věci nahoru, povolim šátek a hned se mi o něco líp dýchá. Než to všechno stihnu, sluníčko začne trochu klesat k obzoru, prodlouží se stíny a venku už je díky tomu celkem snesitelně.

Jdu známou cestou na náměstí Imama Khomeiniho, kde seběhnu na zastávku metra Imama Khomeiniho, abych dojela pro změnu k hrobce Imama Khomeiniho. Chvíli mi trvá, než se tam zase zorientuju, ale z minula si pamatuju, že hrobka byla na konečné, ale netuším na které a na výběr mám rovnou 4, vzhledem k tomu, že jsem na přestupní stanici modré a červené linky. Radši se jdu přeptat uniformovaného příslušníka. Odvelí mě k nejbližším eskalátorům na červené lince z kama by to mělo jet. Házím dvousměrný lístek do turniketu a jako správná Teheráňanka ho za chůze na druhé straně zachytím a pokračuju.

Metro jede skoro těsně po mém příchodu na nástupiště, takže si trochu popoběhnu na jeho začátek, abych se mohla zaparkovat do ženského vagónu, tlačit se mezi chlapy se mi nechce. Metro je krásně narvaný, ale přítomné dámy mi dávají přednost a postupně difunduju až ke dveřím na druhé straně, co se nebudou během cesty otevírat. U nich sedí na zemi několik žen, další příchozí taky neváhají usednout na podlahu. Já balancuji někde na pomezí sedících a stojících a občas na zastávce spolu s ostatními stojícími pomáham vstát sedícím ze země.

Jinak se rozhlížím kolem a z přijde mi, že přibylo mladých děvčat v čádorech. Překvapuje mě to, čekala jsem spíš rebelii v podobě obtažených kabátků a barevných jen lehce utažených šátků, jak tomu bylo dřív. Ale asi už dospěla generace, které od malinka vtloukají do hlavy, že to tak je špatně. Nicméně zmalované jako porcelánové panenky jsou uplně všechny. S postupujcí jízdou začínají cestující ubývat a oproti tomu přibývá prodavaček i prodavačů nesmyslů, kteří před tím neměli šanci se prodrat davem. Přítomnost chlapů nabízejících sluchátka, žvýkačky a kalhoty od pyžama mě v ženské části poměrně překvapuje, ale evidentně jen mě. Obchod v metru je zřejmě oblíbený, prodavači nemají o zákazníky nouzi. Sladkosti se nakupují téměř ve velkém, náušnice a malovátka jdou taky na dračku. Já nic nekupuju a jen sleduju, jak to všechno funguje. Postupně se přes sezení na zemi propracuju až na sedačku naproti obrazovce, na které běží reklama na slušnost a úctu ke stáří. Je pěkná.

Vystupuju na konečné a ani v nejmenším to tu nepoznávám. Sakra. Zkusím obejít zeď, která je přes ulici, jestli náhodou za ní není park u hrobky, ale to bych přece musela vidět všechny ty obří minarety. Hrobka, nebo spíš celej kompex mešit a spusty dalších, kterej už se staví 10 let by se do tohohle parčíku jen těžko schoval. Co se za zdí skutečně ukrývá mi dojde, když uvidím 4 vojáky slunící se na trávníku. Jdu se jich zeptat, kde bych našla Imama Khomeiniho. O zastávku zpět, zase totiž přistavěli jednu stanici. A taky už mají hotovou tu žlutou trasu metra, co před 5ti lety byla jen na plánech. Vracím se tedy do podzemí a konečně vystupuji na správném místě.

 

Změnilo se to tady. Z obrovského parkoviště plného taxíků je teď park s fontánou, vypadá to o dost líp. Z komplexu k nebi trčí spoustu minaretů a mezi nimi jeřáby. Až to jednou dokončí, měli by je tam nechat, vypadají hezky, zvlášť proti zapadajícímu slunku. Procházím nejbližší branou, která mi ze všeho nejvíc připomíná bránu na nějaký sportovní stadion, do oplocené části zahrad, kde jsou nové altánky se stolečkem a lavičkami. Vypadají jako z pohádkové knížky o skřítcích, moc se sem nehodí, ale lidé je mají očividně rádi, protože najít jeden prázdný, abych jej mohla vyfotit mi zabere hodnou chvíli a pár (kilo)metrů obcházení. Ti, co se nevejdou do altánků, sedí opět jednoduše na zemi. Mladí, staří, muži, ženy, všichni si užívají podvečerního chládku a společného pikniku. Moc si tu nelámou hlavu s Ramadánem. Sluníčko už je sice téměř zapadlé, ale ještě minimálně hodinu se oficiálně veřejně jíst nemá.

 

Projdu kolem celého komplexu ve snaze najít vstup dovnitř k samotnému hrobu Imama Khomeiniho, ale ani letos se mi to nepodaří. Směrovek je tam několik, ale všechny vedou k zavřeným branám. V podloubí všude kolem jsou různé obchody a restaurace, takže to víc než mauzoleum a mešitu připomíná velikánskej obchoďák (nebo Mnichovský letiště). Než dojdu zpátky k bráně, kterou jsem přišla, je už Slunce téměř zapadlé a krásně osvětluje celou stavbu. Během focení mě zastaví nějaký kluk, že mě vítá v Iránu a dává mi na sebe telefon, ať prý se ozvu, kdybych jela do Mashadu a něco tam potřebovala. Milé. Chvíli si popovídáme, než se rozloučíme, protože on jde s kamarády na večeři a já bych zas ráda dojela do hotelu ještě za světla.

 

V metru je jen pár lidí a nějaká starší paní všem ženským ve vagonu začne rozdávat cukroví. Kousek si vezmu, abych ji neurazila. Je to taková smažená věc s citronovou příchutí. Je to strašně mastný a hnusný, takže jsem vážně ráda, že hned na další zastávce vystoupí a já to nemusím dojídat. Ostaním to zdá se chutná.

 

Z metra vystupuju už za hluboký tmy. Na obloze. Jinak jsou všude kolem rozsvícené lampy, žárovičky na sloupech a domech a celá pěší zóna u podchodu hraje všemi barvami a taky libými tóny kdoví čeho, co se mísí se zpěvem z mešity. Kolem jsou rozestavěné různé kulisy, takže zřejmě bude i divadlo, hemží se tam spousta lidí a další jdou do mešity za pozdní večerní modlitbou. Já se tam moc plést nechci, pořád se držím přesvědčení, že v noci radši budu v hotelu. A jak jinak, teď je mi to i celkem líto, stejně jako to, že jsem byla líná vyndat foťák.

Mezi dveřmi k recepci ve Firouzehu se potkávám s Mousavím, dávám mu peníze za taxík a on mi slibuje, že mi ještě v noci do mailu pošle informace o rezervaci autobusu do Hamadánu, kam se chystám zítra. Loučíme se a já zamířím do svého nového útulného pidipokojíčku s trpasličími dveřmi do koupelny, kde si úspěšně rozbiju hlavu. A já měla pocit, že to bude v hotelu bezpečnější než na ulici. Achjo.

 

Radši jdu spát. Díky velice aktivní klimatizaci dokonce zalezu i pod peřinu, jen mě dost irituje, že mi světlo z chodby svítí oknem přímo do obličeje. Tohle neni zrovna uživatesky příjemný řešení. Než se zase navleču do všech košil a šátků, že vyrazím ven hledat vypínač, někdo mě předběhne. Konečně tma. A strašnej kravál z klimatizace, kterou vypínají až s úderem půlnoci.

 

Ale pak už spim jako mimino. Ty nový deky jsou vážně úžasný, měkoučký a voňavý.

Raní budíček si dám v 7:15, abych stihla autobus, dobalím, co jsem večer zvládla vybordelit (je jedno, co potřebuju, VŽDYCKY to je uprostřed batohu, kam se dá nejhůř dostat) a jdu se dolů odhlásit a nasnídat. Pokoj stojí 650 000 a 31 000 internet, na který si tedy ještě řeknu o heslo, které včera nechtělo fungovat. Když mi ho recepční napíše, dojde mi, kde byla chyba. Anglický „Í“ neni naše „I“, ale „E“, holt shit happens, stejně od Mousavího najdu jen dva starý maily ohledně pick up servisu z letiště. Trochu pozdě. Jdu se teda přeptat na recepci, jestli ví z kama ty Hamadánský autobusy jezdí, vzhledem k tomu, že prý o Ramadánu se dají lístky na meziměstskou dopravu shánět uplně bez problémů bez nutnosti předchozí rezervace i těsně před odjezdem, stejně jako místa v hotelech. Recepční mi slíbí zavolat taxík, co mě tam včas doveze, do té doby se můžu v klidu nasnídat.

 

A tady je změna, dříve snídani roznášeli po tom, co se člověk posadil do jídelny a mohl si vybrat, zda chce vajíčka vařená nebo smažená, teď už je všechno připravené na stole u zdi a člověk si nabere na co má chuť + vařené vajíčko. Dávám si chleba s máslem, jahodový džem (letos tu nemají ani jeden mrkvový, Tomáš by měl radost), kus toho jejich výborného sýra a k tomu dostanu konvičku silnýho čaje. Za každej jeden snězenej kousek chleba doplňují asi deset dalších. Jestli by to nošení na stůl nevyšlo nakonec uplně stejně, když tam ten člověk stejně pořád běhá s čerstvym chlebem a čajem a hlídá, jestli si někdo nedošel pro kousek chleba, aby ho doplnil.

Dojím tak akorát, abych mohla v klidu pobrat věci a vyrazit na nádraží. Taxikář čeká venku, pomůže mi s věcma a už jedeme. Nádraží je popblíž Azadi monumentu a tak udělám aspoň pár fotek z jedoucího auta, protože blíž se k němu asi letos nedostanu.

Hned za branou autobusáku mě odchytí člověk vykřikující názvy měst, kam se bude v nejbližší době odjíždět. „Hamadan?“ Dovede mě ke správné pokladně a pomůže mi koupit lístek za 160 000 Riálů a bus prý najdu venku. Super. Autobusů je tam spousta a jediný nápisy na nich jsou tradičně jména všech svatých, ale nikde nic o tom, kam jedou.

 „Tabríz, Tabríz!“

„Karmanshah, Kermanshah!“

„Esfahan, Esfahan!“

„Eeeeee Hamadan?“ zkoušim to na lidi vykřikujcí názvy měst. Jeden se nade mnou smiluje (Tabriz, Tabriz!), odvede mě k lavičce, ať si sednu a čekam na to, až se bude nastupovat do autobusu, co stojí přímo za sloupem. Sedam, čekam. Vedle mě čeká manželský pár a paní se se mnou snaží povídat. Ona Persky, já Anglicky a Česky, netušíme, co si říkáme, ale celkem se nasmějem. Nakonec dáme dohromady alespoň ta jména a z kama jsme.

Konečně nastane čas odjezdu. Odevzdávám batoh výměnou za plastové číslo a usazuju se vedle asi stejně staré slečny,se kterou prohodíme pár základních anglických frází, nabídne mi svojí zásobu ovoce a já jí zase sušenku a v poklidu pohodlným a klimatizovaným autobusem po poměrně kvalitní silnici a vedle nový dálnice dojedeme až do Hamadánu. Přesněji řečeno někam k Hamadánu, kde vystoupím já a ještě pár dalších lidí a postupně se rozesadíme do již čekajících taxíků. Cena za cestu do města je 80 000, trvají si na ní všichni, smlouvat se nedaří ani trochu. To nebývalo, ale pro mně je asi jednodušší si zvyknout na to, že jsou pevné ceny (ale zavedli ten šílený systém, že pro turisty je všechno cca 7,5x dražší), než se zkoušet s někým dohadovat.

Vystupuji před hotelem, který jsem si vyhlédla v Lonely Planet, a který už od prvního pohledu vypadá trochu opotřebovaně (vypadávají mu okna z rámů). Ale zkouším se tam jít poptat. Mají plno. Takže asi nebude tak špatný, jak vypadá z venku, což mi ovšem může být jedno. Já musím o dům dál. Další dva hotely jsou hned naproti, volím ten, na který jsou reference v LP. Tady mají místo v jednom z VIP pokojů. Přístup do něj je z mezipatra a VIP je proto, že má vlastní koupelnu, takže nebudu muset běhat v noci dolů do haly. Cena je 650 000, což přesně odpovídá tomu, s čím jsem při plánování počítala, jsem ráda, že alespoň někdy moje plány vychází.

Zařízení je poměrně jednoduché. Postel, stůl s televizí, židle a drátěný botník, co má asi zároveň sloužit jako noční stolek, vzhledem k jeho umístění. Pravda je, že bych asi radši vyměnila televizi za lednici, ale holt smůla. Za okny s rudými závěsy je vidět na střechu, kde se skladuje nářadí a propanbutanové bomby. Chvíli přemýšlím, jak moc něčemu takovému vadí, že na to praží slunce, ale nakonec dojdu k závěru, že to vlastně radši nechcu vědět.

 

Ne, že by se mi tu za tu chvíli stihlo všechno znelíbit, či jsem se bála nenadálého výbuchu, ale pro jistotu si jdu rovnou koupit lístek do Tabrízu. Kancelář cestovky je za rohem, jen slečna tam moc nezvládá angličtinu, takže je naše domluva poměrně komická, ale ve finále odcházím s vyplněným lístkem. (Kdo si se mnou zahrajete Aktivity? Mam teď silně natrénováno malování obrázků a pantomimu...)

Do hotelu se nakonec vracím bohatší ještě o pár banánů a půl kila blum, co prodávají na ulici pod hotelem. Nechám si na recepsi přeložit informace na lístku z rozsypaného čaje do angličtiny a jdu si nahoru vyrobit ovocnou svačinku, po které vyrazím za tou nejzásadnější památkou, kvůli které jsem sem letos oficiálně jela. Ale o tom zase příště...