Tyrkysová země III - Hamadán, Ramadán, divnej pán...

Někdo v životě koná pouť do Mekky, jiní ke hrobu svatého Jakuba v Santiagu de Compostela, což mám mimochodem taky stále ještě v plánu, ale letos jsem se rozhodla doputovat do Hamadánu ke hrobu Avicenny – otce moderní medicíny.

Pravda je, že jsem se netrmácela pěšky stovky kilometrů, ale jen 500 metrů, které dělily hotel od parku s hrobkou, která podle Lonely Planet vypadá, jako nepovedená raketa. Když se člověku podaří trefit správnou ulici vedoucí z kruhového objezdu u něhož bydlím, nedá se tahle stavba minout ani omylem. Cestou se projdu kolem pár zavřených restaurací a obchodů, na ulicích potkávám poměrně dost lidí, oproti Teheránu tu chodí i dost barevně a vesele oblečení, minimum černých čádorů.

Hrobka samotná je obehnaná vysokým kovovým plotem a vstupné pro turisty činí 150 000. Vzhledem k tomu, že z blízka na ní asi nic moc k vidění nebude, tak naopak odstupuji kousek dál, abych mohla udělat pár fotek. Jo, vážně to vypadá, jako raketa. Projdu se kolem, na chvíli si stejně jako místní sednu v parku do stínu a užívám si chladného vánku, který se prohání mezi stromky a přemýšlím, jak by taková pouť měla být vlastně zakončená. Věřící se asi modlí, ale co já tady? Mam tomu pánovi slíbit, že se ze mě stane vážně dobrej záchranář? Mam to slíbit sama sobě? Nakonec radši vytáhnu z batohu Remeše, že si pročtu něco málo ke zkoušce.

 

Jdu udělat kolečko s ofocováním, a když už s sebou taham tu učebnici, tak jí chci vyfotit na sloupu pod hrobkou a vlivem jednoho z poryvů větru se knížka zaparkuje za plotem. Skvělý. Následujích několik minut bavim kolemjdoucí a kolemjedoucí tím, jak se snažím vyhrabat knížku zpoza plotu stativem, protože se jí tam vážně nechystam nechat jako oběť bohům.

 

Vracím se do hotelu, kde se svalím rovnou do postele k dopsání zápisků a najednou za oknem vidím čísi siluetu. Na tom by mi ani nepřišlo nic divnýho, kdyby se ovšem dotyčný nezačal svlékat. Chudák údržbář se z civilního (poměrně společenského oděvu, který nosí skoro všichni místní muži) převléká do monterek a asi ani netuší, že u toho má za závěsem publikum. Radši se uklízím zase ven, tentokrát rozhodnutá, že najdu Esther tower, protože mi jí na recepci doporučovali k navštívení.

 

Trochu si pobloudím, a když jí konečně najdu, tak je zavřená. Fajn. Volím další cestu směrem na bazar a na rohu se v restauraci rvou nějací lidé. Obcházím je velkým obloukem, zatímco ostatní už vedou k místu policii. Začínám mít trochu hlad, ale do západu slunce ještě daleko a nikde v dohledu neni jiná otevřená restaurace ani obchod, takže to vypadá, že snad budu bez jídla. Pustím se do bezcílného bloumání ulicemi, až zakopnu o otevřený obchůdek, kde ulovím chleba a sýr. Za 20 000 mam jídlo minimálně na dva dny.

Začíná se stmívat a já se se svým úlovkem vracím do hotelu, že se navečeřím a půjdu brzo spát. A protože stůl je celej zabedněnej televizí, beru si jídlo na postel, abych za chvíli zas měla za oknem představení, neboť pán dodělal práci a odebral se ke svojí hromádce čistého prádla na zídce u mě za oknem. Tak mu k tomu pustim muziku a jdu si dát sprchu. Když se za oknem přestane producírovat místní technické zázemí, konečně jej můžu otevřít a pustit sem trochu čerstvého vzduchu z ulice.

Naproti přes ulici venčí holubář svoje hejno. Je na ně nádherný pohled, jak se jim na bílém peří odráží paprsky zapadajícího sluníčka a s každým písknutím se po obloze roztančí jiným směrem. Asi po půl hodině se na zapískání vrhnou zpět do voliéry, představení končí a já už sleduju jen prázdnou střechu.

Ulice mezi tím začnou ožívat, chodníky se mění na obchody, lidé proudí kolem a ve velkém nakupují, restaurace se otevírají a plní. Jdu se mezi tím vším projít. Udělám jen krátký okruh k Avicennovi, který je krásně nasvícený a jinou ulicí zase zpátky a cestou nakoupím nějaké suvenýry u pouličních prodavačů. Prodává se tu snad uplně všechno, co člověka může napadnout - oříšky, cukroví, šperky, oblečení, omalovánky, náboženské knihy, keramické blbiny, hračky, boty, šroubky, šátky i modlitební korálky.

 

Zpátky v hotelu si dam ledovou sprchu, protože teplá neteče a lezu do postele. Pod jejich deku si radši dávam svojí, neb se nechci celou noc tulit k plyšovýmu zásobníku kožních chorob, ale díky tomu, že o půlnoci vypnou klimatizeci, tak nakonec ani neni třeba. A najednou, když je teplo a ticho, dá se i spát.

Jen bych se ve 4 ráno nemusela probudit se šílenou migrénou. Vyplížim se z postele pro studenou vodu a snažím se to zaspat. Podaří se, ale použitelná jsem až celkem pozdě, takže padá můj původní plán, že vstanu co nejdřív, abych se venku prošla dokud bude ještě chládek. Šnečí rychlostí zabalim, dam si ledovou sprchu a vyhodnotim, že je mi pořád ještě strašně mizerně. To bude vážně nádhernej den.

V poledne se zamotam do šátků a sejdu se zeptat na recepci, jestli mají nějakou luggageroom, kde bych si mohla nechat věci. Odnavigují mě do pokoje vedle, že ho zaručeně nebudou potřebovat. Složím tam přebytečná zavazadla a jen s foťákem a hydrovakem se vydávám k archeologickým vykopávkám a kostelu. Je to poměrně kousek, ani ne kilometr odsud, ale stejně to vzhledem k panujícímu vedru, považuju za svuj životní výkon. U pokladny zjistím, že vstup je opět za 150 000 pro cizince a 20 000 pro místní, přičemž mě se povedlo nechat druhou peněženku v hotelu a u sebe mám jen 50 000. Chci se tedy odebrat jinam, na křižovatce se ptám na cestu policisty a ten mě dovede zpátky k vykopávkám. No nebudu přece odporovat místní autoritě, že?

 

Pokladní se mě ptá, zda jsem muslimka a já, protože nejsem, ale za to jsem pravdomluvnej blb, přiznám, že ne. I tak dostanu lístek pro místňáky s nějakým ručně psaným perským nápisem. Ptám se, co to znamená, ale jen se zasměje a odvede mě k mapě, kde mi začne vysvětlovat, kde co najdu. Asi mu přijdu retardovaná, no nejen jemu.

 

Procházím se po ruinách, je z nich a na ně pěkný výhled. Po celém areálu vedou poměrně široké dlážděné chodníky , takže se trochu leknu, když jeden z nich pokračuje prkenným můstkem na šílené konstrukci stavěné stylem: když to nedrží, postavte tam lešení. Když to pořád nedrží, přidej pár trubek... Na rozklepaných nohou dojdu až do středu na rozšířenou vyhlídku, kde očekávám, že brzo zapadnu do expozice. Radši vyhlídku rychle přeběhnu a zase se nalepim na trubku, co nahrazuje zábradlí a konečně jsem venku. I obyčejná vykopávka může být silným zážitkem. Ale jsem rozhodnutá, že zpátky půjdu jinudy, i kdybych měla někde přelézt plot.

 

Pokračuju po cestě k pěkné budově muzea a čekám, že se konečně dozvím, co mám napsaného na lístku, ale nikdo ho nechce vidět. Škoda. Paní, co tam hlídá, mi předá brožurku v angličtině, abych věděla, kudy a kolem čeho se vlastně procházím a ukáže, kde prohlídku začít, abych to měla hezky chronologicky. Projdu si minimuzeum s mincemi a nádobkami a nakonec si sednu do stínu pod strom před vchodem. V jeho koruně zpívají ptáci a příjemně fouká vítr. Chystám se plánovat další průběh cesty, když se ke mně přidají dvě malé cácorky. Celkem se pobavíme, i když si nerozumíme. Děti za chvíli vystřídá mladá paní inženýrka matematiky a její manžel, se kterým jsou právě na svatební cestě. Chvíli si povídáme a dostanu na ně telefon, kdybych něco potřebovala v Mashadu. Začínám mít pocit, že budu znát půlku Mashadu ještě před tím, než tam dojedu.

 

Ještě chvíli si užívám příjemného stínu a chládku a jen lituju, že jsem si nevzala knížku. Nikam nespěchám, autobus jede až po osmý večer. Vrhám se zas do výhně pekelné, kterou alespoň trochu zjemňuje vítr. Díky bohům za něj. Dojdu až ke kostelu, který tu zůstal stát jako jediný po tom, co všechna ostatní zástavba musela jít stranou vykopávkám. Uvnitř je pořád ještě kompletní výzdoba, což jsem ani nečekala. Znovu se potkávám s novomanželi, tak se s paní vyfotíme a hned po tom mě uloví tatínek s dcerou, že by je zajímalo z kama su. Když jí to přeloží, celá se rozzáří jako sluníčko, byť asi vůbec netuší, kde nějaká Czech republic je. Tatínek na následné Czechoslovakia pokyvuje poněkud vědoucněji.

 

Opouštím kostel a venku se potkám s takovým strašně omyšeným psem. Je strašně plachej a špinavej, ale krásnej, hned bych si ho vzala domů. Vážně bych nemohla být muslimka, život bez psů bych si neuměla představit, rozhodně ne dlouhodobě, nedejte bohové celoživotně.

Velkým obloukem se vyhýbám můstku smrti pod oranžovým přítřeškem a opouštím areál. Ani mi nepřišlo, že jsem tam byla víc než 3 hodiny. V hotelovém atriu se složím do chladivého objetí místní klimatizace . Paní, co tu uklízí mi nabízí zbytek svého oběda, což s díky odmítám, byť to strašně dobře vonělo. Když se paní ztratí, vystřídá jí nějakej ohnuslej dědek, co mi začne vysvětlovat, že nemam jezdit do Tabrízu busem, že můžu jet s nim a jeho synem autem, že prej se vyspim. Tak ho nejprve slušně a později již i velmi neslušně (protože se až moc přibližuje do mojí osobní zóny) vysvětlim, že ne. Odradí ho až poměrně jasný výkřik, že má táhnout do řitě a skutečně odtáhne i se synátorem, i když těžko mohli rozumět konkrétním slovům. Nicméně pokud se chci v následujcích hodinách vyhnout podobným zážitkům, budu muset jít někam mezi lidi a ne tu sedět jak pecka.

Jako nejlepší volba se jeví bazar. Hned na první pokus se trefím do části s čerstvým ovocem a zeleninou. Krásně to tam voní a ceny jsou skoro směšný. Kupuju půl kila hroznovýho vína za 10 000, že budu mít aspoň něco k blumám do autobusu. Ovocnozeleninovou idylku občas naruší prodejny mrtvých ovcí. To je fakt nechutnej puch, no prostě jako když necháte ve 40°C venku válet ovčí hlavu. Nebo celou ovci. Nebo 50 ovcí...

Pokračuju dál až k obchodnímu domu, kde místní nakupujou oblečení. Hurá. Prolejzam obchody jako správná ženská, a kdybych na to měla, tak jich většinu vykoupím. V nejvyšším patře mě překvapuje, že mezi hračkářstvími je obchod s oděvy. Konkrétně s prádlem. Sexy krajkové košilky vystavené vedle plyšového Shreka by mě překvapily i u nás, natož tady.

Vracím se do hotelu a mezi dveřmi potkávám pár, který sem přišel v době, kdy já jsem odcházela. Sedam si do křesla a za chvíli přichází pán, dostane klíče od pokoje a za chvíli přijde nějaká dáma a je poslána za ním. Chvíli na to přijde další dvojice, chvíli se dohaduje s recepčním, ukazují na mě, kroutí hlavou a nakonec odejdou. Napadá mě, jestli tak trochu nebydlim v hodinovym hotelu, když jsem tu podle všeho jedinej turista a zřejmě se tu zdržuju nejdelší dobu. Ale jinak samozřejmě věřím tomu, že sem ty lidi chodí ve vší počestnosti.

Radši si jdu přeházet věci v batozích a doplnit vodu, než definitivně opustím toto podivné místo směrem na stanoviště taxíků. Mam štěstí, hned první zelenej mikrobus mě vezme na terminál. Místo dostanu přidělené v řadě za řidičem na sklopný sedačce, neb vystupuju jako první. Terminál je jen kousek cesty, takže vystupuju skoro dřív, než jsem vůbec nastoupila. Placení nechám na sousedce. Dám jí svojí peněženku, aby vybrala bankovky, které budu potřebovat. Stálo mě to 6 000. Celkem rozdíl k těm osumdesátí, který mě stála cesta do města.

Jen jsem tu o hodinu dřív, takže se usazuju na lavičku a pozoruju přes prosklenou stěnu, jak zapadá slunko. Bus do Tabrízu má jet každou chvíli a cesta má trvat 11 hodin z čehož snad většinu zaspím. Na nástupišti odchytím nějakou mladou slečnu, jestli jede taky do Tabrízu. Jede, takže čekáme spolu a povídáme si. Cesta prý nebude trvat 11, ale jen 8 hodin, což znamená, že dojedeme mezi třetí a čtvrtou, podle toho, jakej bude provoz na dálnici. Super, už dlouho jsem nesháněla hotel ve 4 ráno.

Autobus přijíždí s půlhodinovým zpožděním, které já vítám, ostatní trochu brblají. U zavazadlového prostoru opět měním batoh za štítek s číslem a jdu se usadit dovnitř. Hned mezi dveřmi mi interiér autobusu vyrazí dech. Je naprosto luxusní. V řadě za řidičem je jen po jedné sedačce a všechny vypadají jako křeslo s koženými potahy a opěrkami vykládanými dřevem. Mám sedačku sama pro sebe u prostředních dveří. Vyjíždíme z Hamadánu do nádherného západu slunce. Nad horami je nebe úplně rudé a přes barvy duhy přechází v tmavomodrou někde nad námi.

 

Většinu času jedeme na dálnici, provoz téměř žádný. Pán za mnou mi nabízí placku se zázvorovou polevou a je poměrně neodbytnej, takže to zřejmě myslí vážně. K tomu prochází kolem stevard a na tácu roznáší nejdřív sušenky, a pak ananasovej džus. Dva další kluci z posádky leží v podpalubí a čouhají z nich jen nohy ve špinavejch ponožkách na schodech. Pro obveselení nám řidič pouští nějakou stupidní komedii a pán za mnou se směje tak, až se bojim, že v těch plackách nebyl jen zázvor. Když ta zrůdnost po dvou hodinách konečně skončí, zkouším se nějak uvelebit na sedačce a usnout. Když už se začnu spokojeně nořit do spánku, začne kolem něco strašně smrdět a dole pode mnou jakoby blikat. Za chvíli blikání zesílí a je přebito blikáním blinkrů a řidič poměrně prudce brzdí. Hned po tom vběhne k protější sedačce, vyndá hasící přístroj a běží s ním ven, přičemž nás v autobusu zavře. Pak už jen všude kolem busu lítá prášek z hasičáku. Když ten se usadí, zvedne se s námi cestující policajt a jde otevřít dveře a obhlédnout situaci. Ven se začnou trousit i další lidé, ženám vstup, vlastně výstup, zakázán. Uznávám, že se mi hlavou honí různé myšlenky, když tam tak stojíme a já nemám nejmenší tušení, co se děje, protože nikomu kolem nerozumim.

Za chvíli přijdou poskoci z podpalubí, čekám, že si jdou třeba pro nářadí, nebo tak, ale vynořují se se svačinou. Asi za 20 minut přijede druhej autobus a jeho řidič půjčuje tomu našemu baterku. Jo, chlapče, kdybys nás pustil ven všechny, tak už jste mohli svítit. Já totiž nosim baterku v lékárničce. Se světlem se věci začnou trochu hýbat. Během další hodiny je vyměněno kolo a můžeme pokračovat ku Tabrízu. Pro jistotu se zas připoutám a uvažuju, jak si sednout co nejbezpečněji pro případ, že by nám to kolo chtělo třeba zase upadnout. Nakonec si jen podložim hlavu mikinou a usnu.

Probudí mě až čůrpauza u občerstvovny a modlitebny. Jdu si protáhnout nohy a zkontrolovat autobus. Je drobet očouzenej, ale nesmrdí a kolo vypadá, že drží. Řidič je jen po celý zbytek cesty velmi opatrný při přejíždění retardérů u policejních check pointů, kde vždycky zastavujeme. Je celem komické pozorovat, jak všichni řidiči kmitají do kanceláří a zpátky se štosama papírů a já jen doufám, že v tom našem štosu neni deklarace na mrtvolu, protože v uličce leží tělo zabalené do deky. Ale když do něj pán s plackama kopne, tak se pohne, takže snad jen spí.

Přesně se svítáním dorazíme na autobusový terminál v Tabrízu. .