Tyrkysová země III - Poet's tomb

Modrá mešita, bazar a Poet's tomb, tři místa, která mi lidé v Tabrízu nejvíce dopoučují k návštěvě a já si pro dnešní den vybrala bazar a hrobku...

Další probuzení s migrénou v 5 ráno, asi z toho, že sem včera vypila jen dva litry. Jak je možný, že oni tady o Ramadánu nepadají hromadně z dehydratace?! Znova se budím v 8 a zhodnotím, že lepší už to nebude, takže je čas jít na bazar.

Je pátek, takže je téměř všechno zavřené, ale nějak jsme se včera s Cai shodly, že na bazaru určitě otevřeno bude. Směřuju k němu přes pěší zónu, kde jsou hlavně obchody s oblečením. Otevřený je tak každý třetí a já do všech otevřených vlezu. Včera se mi v podchodu zalíbily jedny šaty a ráda bych je sehnala ve svojí velikosti, což je trošku problém, vzhledem k tomu, že místní ženy jsou i na vysokých podpatcích menší než já.

Nakonec je v jednom obchodě vážně najdu, jdu si je vyzkoušet a prodavačka za chvíli klepe na zkušební budku. U nás bych normálně vylezla a ukázala se v nich, ale jak to udělat tady? Šaty jsou krátký a jen s tříčtvrtečním rukávem, v těch ven nemůžu. Tak si pod ně soukam sukni a na hlavu kuklu, pak až vylezu. Trochu se tim jejich kouzlo a krása ztrácí. A stejně sou mi malý. Mají i větší, měla jsem je v ruce, ale tvrdí mi, že je nemají. Ukazuju jim je. Stejně je nemají. No jak myslí. Odcházím o patro výš, kde mají ty samé, jen z mačkavé bavlny. To nechci. Dole se asi rozmysleli a mávají na mě, že mi tedy prodají ty větší. Pozdě, už je nechci.

Pokračuju v cestě, v obchodě vedle si koupím krásné černé společenské šaty a v dalším si předběžně vyberu dvoje letní šatičky, ale než si je stačím vyzkoušet, jsem vyhnána, že zavírají. Fajn, snad budou mít otevřeno zítra, než odjedu.

Docházím k bazaru a pátek o Ramadánu je znát i tady tady - zavřený podchod a eskalátory u nadchodu taky drží den volna. Na samotném bazaru je to uplně stejné. Sem tam je něco otevřené, hlavně stánky s kořením, oříškama a ovocem a ani místní žebráci, kteří mají svoje pseudoobchůdky na hadrech mezi obchody, neváhají pracovat. Můj finální nákup nakonec sestává z banánů a ze dvou melounů na dnešní oběd na zítřejší 24 hodin dlouhou cestu vlakem do Mashadu (jsem poučena z Uzbekistánu, že meloun je lepší než sušenky).

 

V půl druhé se odebírám zpět k hotelu a koukám, že kus hlavní silnice je zavřený, až na pruhy pro autobusy, které se ovšem moc nemůžou na svojí cestu dostat, protože jim v tom brání tři proudy aut jedoucí dolů a nemající kam odbočit, nebo uhnout. Udělat jim trochu místo se snaží pár policistů, ale z mého pohledu se to zdá, jako poměrně marný boj. A jen mě překvapuje, že tu nikdo nervózně netroubí a nerozčiluje se...

Stejným směrem jako já proudí celý dav a já se začínám bát, jestli se tam nekoná nějaká demonstrace. Vysvětlení se mi dostane u mešity. Lidé jdou na společnou páteční modlitbu. No jo, taky mě to mohlo napadnout, vzhledem ke dni a času. Překvapí mě a i potěší, když mě nějaká babička zve, ať jdu s nimi. Což o to, moc ráda bych viděla, jak to vypadá uvnitř nové mešity (pro veřejnost mimo modlitbu je nepřístupná) a taky bych ráda viděla, jak vypadá sváteční modlitba, ale necítím se na to vhodně oblečná, protože bych mezi všemi těmi tučňáky v čádoru byla jak tyrkysová pěst na oko a navíc 3 kila melounů a dva banány ve žlutý igelitce asi nejsou zrovna vhodnej náboženskej doplněk. Nakonec s díky odmítám, ona se na mě jen usměje a jde dál. Za ní jdoucí paní na mě kývají, že vážně můžu jít. Je to milé.

 

U mužskýho vchodu mi nějaký mladý kluk od místní charity, která tu má několik desítek kasiček, do kterých lidé štědře přispívají, vysvětluje, že Tabríz je hodně nábožensky založené město. Skoro bych si toho ani nevšimla... Jdu dál a dál míjím proudy spěchajících k modlitbě, zatímco já místo modlení kotvím v prodejně učebnic, kde nakoupím sešity pro neteř a synovce a jeden pro sebe, abych si měla do čeho psát otázky ke státnicím a rozhlížím se kolem po spoustě knížek, kterejm nerozumim, protože sou psaný v rozsypanym čaji.

Zpět v hotelu mě potěší, že místní údržbář montuje kliku na jednu ze záchodových kabinek, takže půjde zavřít a dokonce i zamknout, zároveň doplnili mýdlo a už od rána se tu vehementně luxuje, odhadem poprvé po roce. Možná, že kdybych tu zůstala ještě jednu noc, namontovali by kliku i na sprchu. Mýdlo jdu hned využít k přeprání oblečení, při čemž na mě ode zdi začne padat umyvadlo. Super. Vrátím ho na místo a při jeho další návštěvě jsem podstatně opatrnější. Než způsobím nějakodalší pohromu, vydávám se do města, ulice jsou tentokrát celkem vylidněné, doprava už funguje normálně. Fotím se se sochou čističe bot, a když skončím, žene se ke mně chlap. A jeje, to se asi nesmí. Už si připravuju nějakou omluvnou řeč, ale on se míst toho začne na sochu instalovat taky a cpát mi svuj chytrej telefon, ať ho tak taky vyfotim. Dojdu na bazar, kde opět neni ani noha, kromě těch dvou mojich a tří od stativu, a tak se proplétám různými uličkami, až nakonec skončim u někoho v garáži, kde se otočím a vyzkouším zas jinou trasu,

 

Vylezu u řeky, jak jsem měla v plánu, byť jsem nečekala, že se mi to skutečně povede a podél vody zamířím k monumentu, co je v LP pojmenováno jako Poet's tomb a já celou cestu přemýšlím, zda ten chudák poeta neměl jméno, že to má jen takové obecné označení. Trochu se zatáhlo a fouká vítra, takže je to příjemná procházka. Dojdu ke správnému parku a tam TO stojí. Monument nepředstavitelných rozměrů, před kterým je staveniště, na které přibude ještě jednou tak vysoký sloup, zřejmě s hořícím ohněm. Znovu se tak utvrzuji v názoru, že Iránci jsou příšerný megalomani. Kolem hrobky je mohutný plot pokrytý plachtami s fotkami a nápisy o jednotlivých poetech a učencích, kterých je tu dle plakátů  u vchodu rovnou 400. (410 podle novějšího vydání plakátu hned vedle.) Už chápu, proč je to tak velké. 400 lidí by se v jedný malý budce asi pralo. Hned za dveřmi se leknu obrovské zlaté hlavy, která stojí naproti výklenku, kde je zatím prázdné místo. Asi čekají, až umře někdo další s velkou hlavou. Projdu se uvnitř, líbí se mi průhled stropem a celým monumentem na nebe, líbí se mi tak moc, až zakopnu o náhrobek nějakýho místního nešťastníka. Radši uteču, než si uříznu ještě větší ostudu.

Na zpáteční cestě se projdu parkem, kde konečně zjistím k čemu je skutečně určen čádor – převlékají se za ním děti po koupání v kašně. Ostatní lidi tu hrajou šachy, sluní se, čtou, jedna skupinka studentů mě zve, ať si k nim přisednu, že si popovídáme, ale protože mi došla voda a nechce se mi riskovat další migrény, moc se u nich nezdržím a pokračuju v cestě do hotelu. Volím nejkratší cestu kolem létající ryby. V hotelu se zdržím jen na nutnou dobu k doplnění tekutin a k obdivování místní zahradní květinové výzdoby (protože to je poprvé, kdy tu nikdo nesedí na pohovce a nepopíjí čaj), která se při bližším zkoumání ukáže umělou a zamířím radši k dalšímu parku za živou květenou. Cestou nafotím pár koček, starých ruin a vlajících vlajek a pak už si jen užívám procházku parkem v zapadajícím slunku. Je tu opět spousta lidí, posedávají po lavičkách, v altánech, leží na trávníku, děti blbnou na dětském hřišti, u kašny debatuje klub důchodců.

 

Kousek od parku mě odchytí chlapík s tím, že v tomhle parku je nebezpečno, protože tam prodávají drogy. Super, tak já jdu radši pryč. Nabízí se, že mě doprovodí. „Ne, děkuji.“ „A jsi tu sama?“ „Ne, nejsem, kamarádi čekají v hotelu, aaa vida, je pozdě, musím běžet.“ prchám, nějak se mi nezdál, jestli nakonec ty drogy neprodával on...

 

Zpátky v hotelu si dám další rychlosprchu (ta klika jí fakt chybí) a vyrážím ke své oblíbené restauraci. Beru to přes pekařství, které je jediné otevřeé v dohledu, koupím si dvě placky a ani mě moc neštve, že mě lidi předbíhají, protože si z té spousty pečiva těžko vybírám. Cestou asi milionkrát přecházím přes ulici sem a tam, tu kvůli obchodu, jindy abych si vyfotila světla u mešity, není kam spěchat, podle řevu z jejích útrob se stejně ještě jíst nesmí (to se smí až po večerní modlitbě).

 

Restaurace konečně otevřou a já se jdu poptat po pečené bramboře. Nemají. Ale zítra už určitě bude. No jo, ale já už zítra budu na cestě do Mashadu. Můj oblíbený kuchař předvede nádherně stydlivý výraz, že jsem se za 3 dny nedočkala vybraného jídla a asi aby mi to nebylo tak líto, tak se aspoň nechá vyfotit, jak mi chystá večeři na zítra do vlaku. V restauraci naproti si koupím večeři na dnešek. Dvě rozmačkaný brambory a vajíčko natvrdo posypané mátou (drcené chilli nechcu) a zabalené v tom jejich placatém chlebu a říkají tomu sendvič. Krom toho, že je to výborný, mě potěší i cena 20 000.  Ještě znovu zamířím do obchodu, kde jsem včera kupovala džus, prodavač rovnou vytáhne višňový, protože si mě od včera pamatuje a ze stejného důvodu nedostanu dneska kelímek, protože už jeden mám. Ekologie v praxi, ještě že jsem ho včera nevyhodila.

V hotelu balím, co se dá, co se nedá připravím na vedlejší postel, abych to ráno jen naházela do báglu a mohla vyrazit. Budík si dám na půl 8, že by to mohlo být tak akorát na to, abych si stihla jít koupit šaty a dojet na nádraží. Ideálně bych chtěla jít spát, ale z venku sem jde strašnej kravál a jak je tady typickým zvykem, tak proti posteli je okno do chodby, kde se svítí, takže se moc spát nedá.