Tyrkysová země III - Adoptovaná

Z Mashadu do Yazdu vede přímá cesta, nicméně ve špatné dny, proto si zajedu do Kermanu, který má být taky moc pěkný...

V Kermánu vystupuju, a protože do nádražní haly se dá vejít jen vchodem z předku, obcházím budovu a mám pocit, že není zas tak šílené vedro, jak jsem čekala. Vstupuju do vchodu, za kterým stojí dva policajti, změří si mě od hlavy k patě a nechají mě projít, asi se jim nechce zapínat RTG. Usměju se na ně (samozřejmě cudně) a jdu do klimatizované místnosti, kde jsou jen dvě řady laviček, malá budka jakožto informace a kolem dokola pár kanceláří a jeden obchod a sedí tu 3 lidi. Fajn. Mířím rovnou k informacím, abych si ověřila čas na jízdence do Yazdu a zjistila kolik mám času na prohlídku města.

 

Pán chvíli kouká na lístek, na mě, na lístek, na mě, a pak volá někoho, kdo umí anglicky, aby zjistil, co to vlastně chci. Pak mi na lísteček napíše, že vlak jede v 15:50 a prý nejpozději v 15:30 tu musím být. Ohlížím se po úschovně zavazadel. Nemají a přivolávají policajta. Trochu s obavou čekám, co se bude dít, zvlášť když uniforma zavelí, že mam jít s ním, ale poslušně jdu. Zavede mě do kanceláře nějakého chlapíka, že prý si mam dát krosnu tam. Chlap vyskočí, odebere mi batoh, schová ho za stůl a oba mi ještě opakujou, že v 15:30 nejpozději mam přijít. Děkuju a loučim se. Jdu jen s malym batohem s hydrovakem a foťákem, projdu se parkem před nádražím, zavítám do místního „jehličnatého lesa o 10ti stromech“ a podél silnice se zkouším dojít do města. Vzdávám to asi po kilometru (přičemž do Kermanu to má být nějakých 6km), protože bych dřív umřela, než někam došla, natož že bych se ještě musela vrátit. Tím pádem z Kermanu vidím jen pár rozestavěných bytovek a jednu odstavenou cisternu v jejímž stínu odpočívá a svačí pár nádražáků.

 

Zkouším se zabalit do čádoru a vyrobit si jím alespoň trochu stín a zároveň s ním mávám místo vějíře, protože vějíř, který jsem si koupila v Hamadánu jsem úspěšně zapomněla ve vlaku. Na chvíli to zabere, ale stejně bych až do centra nedošla. Vracím se do haly, policajti mě opět nechají jít, jen se asi diví, že jsem tu tak brzo a ukazujou na kancelář, kdybych snad zapomněla, že tam mam věci.

 

Beru si bágl a usazuju se na lavičku s knížkou. Přečtu jí skoro celou, když se kolem začne kumulovat hodně lidí, tak se bavim batoletem, co šplhá po rodičích, aby na mě vidělo. Pak všichni odjedou a nádraží se vylidní, zatímco já tam pořád sedim jak trubka. Jediná výhoda je, že stihnu otevřený obchod (otevírá se jen chvíli před odjezdem vlaku, a pak se zas zavírá) a kupuju si sušenky a pytlík brambůrků. Do teď jsem si myslela, že nejšílenější příchutě mají v Británii (ocet), ale tady mi nabízejí chilli, s cibulí a bylinkami, potom citronové a bomba na závěr je hroznové víno. Naštěstí někde hodně hluboko pod tím vším jsou i slané.

Mám ještě hodinu do odjezdu vlaku a celkem mě překvapuje, jak celý den utekl. Jedna knížka a pozorování lidí kolem, třeba policajta s obroviránskym obuškem za pasem, co skáče kolem o berlích, hemžících se dětí, který děsně zajímam, protože jsem prostě divná... A protože jsem se pustila do svých oblíbených knih z dětství z pera Dicka Francise, zavzpomínám si na dohadování s rodiči, že chci jít na učňák na žokeje. No nevím, co by se mnou dneska bylo, když jsem vyrostla do metru osmdesáti.

Konečně přišel čas, kdy začnou pouštět lidi do vlaku, takže posbíram svých pár švestek (a pomerančů a sušenek) a řadím se do fronty na razítko. Za ní mě odloví nějaký chlap, že je průvodce, takže kdybych něco potřebovala, mám se na něj obrátit. Děkuju a chci jít ke svému vagonu, ale zastavují mě dva pánové v uniformách se šerpou a bílých rukavičkách, vyžádají si lístek, oba se nad něj důležitě skloní a začnou mi vysvětlovat, jaké mám číslo vagonu a kde ho najít. Je hezké, že se snaží pomáhat, i když v tomhle případě trochu zbytečně. I kdybych neuměla perský čísla, tak dva obrázky porovnat zvládnu celkem hravě.

Vagon číslo 7 a sedadlo 37, kontroluju to několikrát, ale když nahlédnu do toho správného kupé, všechna sedadla jsou obsazená. Je tu 6 dospělých a 5 dětí a do toho se mám ještě nastěhovat já a moje zavazadla, no to teda netušim jak. V tom se ale jeden pár a dvě děti rozloučí a přestěhují se vedle, takže se rázem vejdu. I tak je tu na mě pořád nějak moc přeškolkováno.

 

Usazuju se ke dveřím, vyndavam knížku, ale pak se nějak zakoukam na dvě malý holky, co se zvědavě nakláněj z horní postele a mávaj mi. Hmmm... Vyndam papír a složim lodičku, z náplasti vyrobim námořníka a podam jim to nahoru. Ta starší si jí přebere a pak jí podá mladší sestřičce a společně si spokojeně chvíli hrajou, než slezou k nám do nížin a začnou se vyptávat. Padají obligátní otázky kdo a z kama su, stydlivě tlumočené přes maminku. Představuju se jako Zahra a v tu chvíli jsem adoptována.

 

„Zahra, Zahra!“ Malá Fatimeh mi cpe noviny, tak chvíli dělám, že je čtu, pak pokrčim rameny, že tomu fakt nerozumim a radši z nich složim čepici. Hned dostanu další kus novin, že sestra chce taky. Nic takovýho, když chceš dvě, tak se to nauč. Jdu k ní a učim jí skládat. Obě jsou nadšený, jejich maminka se směje a pár s nejmladším prckem se tváří tak nějak rozporuplně. Tak se ptám, jestli jim nevadí, že tam s děckama blbnu a odpověď se mi dostane od maminky: „I love you, Zahra!“ Milé. Tak ještě skládam parník, ale s loděma je nuda, chce to něco lepšího. Fatimeh to vymyslí, složí takovou jakože vlaštovku. Složim pečlivě zkonstruované letadlo, které nás jako malý učil táta a jdeme si házet, zatímco mě maminka učí perský slovíčka podle Lonely Planet. Holky se tváří uraženě, že mě jim krade a kdykoliv se s ní začnu bavit, začnou sborově křičet: „Zahra, Zahra, Havapejma.“ neboli, Zahro, letadlo. Tak zas házíme.

 

A když neházíme, tak všude lezou jak dvě opičky, nahoru, dolů, k tomu Fatimeh zvládá recitovat básničky a zpívat. Potom se postaví mezi sedačky a začne zpívat verše z Koránu. Maminka vysvětluje, že to je Arabsky. Hned na to mě učí dětskou písničku na části těla, něco jak naše „Hlava, ramena, kolena, palce...“ a když se nějak přeřekne, pronese něco asi ne uplně slušného, já si myslim, že to znamená obočí, protože si na něj zrovna ukazuje, tak to opakuju a celý kupé se začne strašně smát. I ta rodinka ze spodní postele, co vypadá strašně zničeně a ospale a občas jen houknou na svojí dvouletou dcerku, že nemá prchat pryč.

 

Ta nejmladší mě tak nějak spíš ignoruje, zatímco ty starší se mě držej jak klíšťata a ideálně by chodily všude se mnou. „Jdu čurat!“ vysvětluju pěkně česky, proč nemůžou se mnou. „Čujat.“ opakuje Fatimeh a číhají za sklem, až se budu vracet. Tak vymyslíme novou hru. Plácají rukama na sklo a já se je snažim chytit. Protože nejsem chobotnice, prohrávam. Ale hlavně, že se děti baví, a že nám cesta utíká. A protože jsou to opičky zvědavé, musí si vyzkoušet muj foťák. Fatimeh se pěkně rychle naučí fotit, prostřední dítě skrz něj aspoň kouká a nejmladší si mačká tlačítka, všeobecná spokojenost. Když je omrzí foťák, uloví sluneční brýle a ty si musí zkusit uplně všichni přítomní, včetně rodičů.

Za chvíli se přestěhujou na horní postel a já v domění, že jdou spát si beru knížku. Asi tak na 5 vteřin je klid, než přijde: „Zahra, Zahra!“ a zas jdeme házet. Na chvíli se rozhodnu vzdálit a jen za sebou slyším: „Čujáááát?“ A kdykoliv se pak vzdaluju z kupé, oznamuje celému vagonu, kam jdu. Děvče bude talent na cizí jazyky. Dokonce se naučila za chvíli o sobě říkat,že je opička a o sestře, že je skžítek. Jakmile se pak vrátím, děti maj v ruce čtečku a zkoumaj k čemu je to dobrý. Naznačuju, že se z toho čte. Tak mi jí vrátí a čekaj. Netušim na co. Fatimeh mi začne ukazovat prstem po řádkách. Aha, asi že mam číst nahlas. OK, čtu. Měnim hlasy, jako to dělali naši a babička, když mi jako malý četli a za chvíli koukam, že mě poslouchaj uplně všichni a Fatimeh mi neustále prstem ukazuje, kde si myslí, že zrovna čtu a dělá, jak tomu strašně rozumí a děti se neustále hihňaj. Občas děkuju bohu, že neví, co čtu, protože některé pasáže rozhodně nejsou určeny dětským očí a uším.

Nejmladší dítě a jeho rodiče poměrně záhy usínají, zatímco ostatní mě vydrží poslouchat skoro hodinu,než Fatimeh zabaví čtečku, protože se jí líbí, jak se na ní mění obrázky, takže s ní běhá po kupé a všem to ukazuje. Pak mi jí radostně vrátí, že mam pokračovat. To uspí i druhou cácorku a Fatimeh se začne nudit, takže přijde na žadu Zahra, Zahra a letadla. Zapojí se i maminka, což mě drobet překvapuje, až do chvíle, kdy v nestřežených okamžicích začne letadla a lodičky cpát do koše a schovávat je pod obaly od sušenek. Okey.

Potom jdou všichni někam ven, a když se vrátí, Fatimeh se mi vrhne kolem krku a bulí jak želva a něco na mě chrlí. Chytnu jen mama, Zahra a Yazd. Aaaha, maminka jí řekla, že jedu jen do Yazdu. Od tý chvíle se rozhodne, že mě ani na minutu nespustí z očí. No to jsem si to teda zavařila. Vrazim jí kapesník, ať přestane bulet, že jinak nebudem kamarádky a ona mi na oplátku začne do ucha šeptat nějaké říkanky. Podle toho, jak si dává pozor, aby je neslyšela maminka a jak se u toho culí, tak asi nebudou zrovna slušné. Zbylé děti spí, prostřední dítě pod mym čádorem. Yazd se blíží, venku se stmívá, je čas se pomalu, ale jistě rozloučit. Maminka mi ukazuje oknem přibližující se město a doporučuje, ať se připravim na vystupování. F zas natahuje. „Nebul, vopice!“ „Opice.“ ukazuje na sebe. No vida, aspoň něco si pamatuje. Obětuju zbytek svých kapesníků a čekám, až budeme ve městě. Tatínek od holek konečně sleze ze svojí postele, takže taky vidim, jak vypadá, bere skřítka do náruče a jde do chodby. Malá si vzpomene na naší plácací hru a začne se mu z náruče sápat na sklo. Tatínek se tim dost dobře baví.

Fatimeh se na mě chvíli dívá, pak popadne muj šátek a začne mi ho srovnávat tak, aby z něj ani vlásek nevykouknul. Když se pak na mě koukne maminka, naznačuje, co blbnu. Vysvětluju jí, že to má na svědomí malá, tak jen kroutí hlavou, protože sama má šátek jen tak, aby se neřeklo. No jo, asi je to prostě učej už od školky. Ale stejně je to zvláštní, když mě holčička v nátělníku a krátký sukynce kuklí do šátku... Maminka velí, že se máme vzednout všichni a nacpat se do uličky. Fatimeh mi nese batoh s vodou a ani za nic se ho nechce vzdát. Nakonec v uličce stojíme víc jak půl hodiny a mezi maminku a mě s F se nacpou nějaký cizí holky, takže se mě malá pověsí na ruku. Tak to ne, tohleto nejde. Začnu jí cpát dopředu k mamince, protože se bojim, že by mě tato klidně mohla procpat záchodem do kolejiště.

Zastavujeme v Yazdu, který se od minule řádně rozrost a stále rozrůstá. Vystupujeme všichni, já definitivně, oni se jdou jen projít. F mi vrací batoh a řve a řve. Prostřední taky začíná natahovat. Tohle vědět, tak je celou cestu zarytě ignoruju. Achjo. Loučím se s rodičema a jdu si do budky koupit lístek na taxík za 70 000. Neomylně mi přidělí nejhorší auto z celýho parkoviště, ale hlavní je, že jedu.

Je 11 v noci a já mířim k Silk Roadu, svému druhému domovu. Tam, kde minule byla zeď a úzká ulička je teď velký parkoviště, na kterém mě řidič vysadí a ukazuje na přívětivě otevřené dveře. Snad to znamená, že mají taky volný místo na spaní.

Projdu chodbičkou, sejdu 3 kamenné schůdky a vstoupím do atria. Je to tu pořád stejný. Pořád jako v pohádce. Za stolem recepčního stojí větrák, který zároveň rozprašuje studenou vodu po okolí a za chvíli se dostaví i recepční, který mě vyšle do dormitoru. Místa prý mají dost.

V dormitoru ubylo postelí, už není pro 12 lidí, ale jen pro 8, takže je v něm spousta místa, které momentálně zabírá slečna z Německa, která tam třídí svoje věci. Chvíli si popovídáme a ona mi nakonec podává tričko s tím, že nevěří ve vyhazování věcí a už ho nebude potřebovat, tak jestli si ho nechci vzít. Měním ho s ní za kuklu z Tabrízu, protože tu už zas nebudu potřebovat já a jí se bude hodit spíš, než teplá šála, co pořád klouže z vlasů, vzhledem k tomu, že se chystá do ortodoxnějších a ještě teplejších oblastí.

Lezu do postele, povečeřím dva pomeranče a zhodnotím, že postele od minule ztvrdly a zároveň jsou v nich proležené důlky od stovek zadnic, které se tu za ta léta vystřídaly. Napasuju zadek do dolíku, paty do žlábku a hlavu si podložim dekou, protože je na ní moc horko a spokojeně usnu i přes mňoukání místní kočky a hovoru spolunocležníků.