Tyrkysová země III - Vlak do Mashadu

Íránské vlaky jsou čisté, pohodlné a klimatizované, takže trávit v nich 24 hodin uprostřed parného léta je jako strávit 24 hodin v lázních (jak to definovala babička). Nicméně je dobré si předem zařídit kupé jen pro dámy, abych nemusela celou dobu sedět zakuklená v šátku. A pak už se jen modlit, aby spolucestující byly příjemné... A cesta z Tabrízu do Mashadu může začít.

Na to, že hotelová postel je smontovaná a stlučená ze všeho možného, co výrobci zrovna padlo pod ruku, je až překvapivě pohodlná, takže se mi z ní ráno ani trochu nechce. Začínám uvažovat o tom, že bych tu zůstala ještě o den víc, ale když si vybavím, jaký problém byl se sehnáním lístku, nechce se mi to už riskovat. Chca nechca, hrabu se z postele do sprchy, kliku stále nemá a při odchodu se mezi dveřmi potkám s nějakým pánem. Jsem ráda, že tam nebyl dřív...

Vracím se do pokoje balit a připravit se na odjezd, abych pak všechno úhledně připravila za dveře, že se pro to vrátím po ranní procházce městem. V půl 9 ráno jsou ještě všechny obchody zavřené a jen u pekárny stojí fronta snídaně chtivých jedinců. Udělám si krátké kolečko kolem mešity, k bazaru, kde taky všechno ještě spí a kolem požární stanice (tentokrát žádní pobíhající hasiči) zase zpátky do hotelu. Na cestu na nádraží je ještě moc brzo, ale aspoň se jdu přeptat, jak se tam dostanu, a jak dlouho přibližně trvá cesta. Prý je to půl hodiny červeným autobusem, co jezdí z rohu ulice a cena je 4 000. Je zajímavé, jak se ten anglicky nemluvící recepční najednou rozpovídal.

 

Jdu si do pokoje pro věci a trochu tam po sobě poklidit, než definitivně vyklidím pole. Recepční už se vystřídali a zvou mě na čaj, že na cestu na vlak je ještě brzo (pro jistotu mi znovu opakují, že musim jet červenym autobusem). S díky odmítám, i když s tim, jak mě šíleně bolí v krku, bych si dala ráda a místo toho se jdu usadit na pěší zónu před obchody s oblečením. S nohama ve žlábku, kde teče proudem voda čekam, až otevřou jeden obchůdek, kde jsem si včera vyhlédla dvoje šaty a už si je nekoupila, protože zavírali. Nejsem tu jediný nedočkavec, kolem posedávají další dámy, sem tam se s některou dáme do řeči, než se postupně rozejdeme do právě se otevírajících obchodů.

Po desáté konečně otevřou i v tom mém a prodavač mě vítá docela překvapeně, že jsem se tam vrátila. Od včera jsem poučená, že tady nemám velikost 38, ale minimálně 44, takže se hned chápu těch největších velikostí a jdu si je vyzkoušet. Beru je oboje, jedny jsou na mě až podezřele holčičí – princeznovský, zelenkavý, krajkový s mašličkou, druhý jsou tmavo modrý a na mě poměrně krátký. Asi jsem se rozhodla, že nastal čas být trochu víc ženská. Zvláštní, že si něco takového uvědomuju zrovna tady, kde chodim jak mumie. A nebo je to možná spíš logický. Jsem žena a na základě toho tady pro mně platí určitá pravidla a já už se nemůžu dočkat, až přijedu domů, obleču si na sebe jedny z těch šatů, rozpustim si vlasy a vyrazim ven a budu si muset dávat pozor jen na to, aby mi na veřejnosti ze šatů nelezl zadek a ne třeba ucho.

 

Na druhou stranu jsem se tady už několikrát přistihla, že za mě občas jakoby myslel ten šátek. (Jako myslely ponožky za Apolenu v Podivnym regimentu, jen naopak.) Promluví na mě chlap a moje automatická reakce je, že si ten šátek přitáhnu víc do obličeje a sklopim zrak a podezíram se, že kdybych v tu chvíli měla čádor, tak se do něj taky zakousnu.

Platím 900 000 za dvoje šaty a jeden náhrdelník a je tak akorát čas se přemístit na bus, který má zastávku kousek odtud. Jen k ní musím přelézt staveniště. V budce si chci koupit lístek, ale lístková slečna mě odkazuje do autobusu, co zrovna přijíždí. Nastupuju tedy zadními "ženskými" dveřmi a snažím se zjistit, jak se tam ten lístek dá koupit. Kartou. Paráda, žádnou nemam. Řeší to za mě nějaká babička, co sedí u automatu, zaplatí za mě a skálopevně si odmítá vzít peníze, holt Irán, proč mě to ještě překvapuje? Jen nevim, jak bych nějakému revizorovi vysvětlovala, že za mě zaplatila ta paní, co právě vystoupila, ale slečna, co stojí vedle mě mi hned řekne, že to přece všechny kolem viděly, že mam zaplaceno. Tak se zapovídáme o cestování, o vzdělání a nakonec mě doprovodí skoro až na nádraží, kde mi na sebe ještě dá telefon, kdybych měla nějaký problém, ať se jí neváhám ozvat a pochválí mi, že si tady nechávám říkat perskou variantou svého jména – Zahra, a že se ke mně to jméno hodí.

Loučíme se pod sochou zobrazující matku s mrtvým synem v náruči, což je prý symbol místních železnic. Ve vlastním zájmu se radši neptám proč. Přeskáču pár kostek na rozkopanym chodníku, u vstupu do nádraží hodim bágly do Rapiscanu a pokračuju rovnou k informacím, kde zjistím, že vlak stojící na nástupišti je můj. Řadím se do fronty a čekám na razítko na jízdenku. Mám jedenáctý (poslední) vagon, ke kterému mě nasměruje uniformovaný zaměstnanec. A protože jsem tu brzo, můžu si prohlédnout skoro prázdný vlak. V kupé jsem jako první, jsou tu 4 sedadla a mezi nimi stoleček a na něm pro každého hrnek, balíček sušenek a lahev vody, později ještě donesou krabičku s džusem, dalšími sušenkami, sáčkem oříšků a ubrousky.

 

Spolucestující se dostavují za pár minut, je to mamka a dvě dcery, jedné je 16 a druhé 14. Ta starší Rozan umí trochu anglicky, čímž se automaticky stává překladatelkou. Vyjíždíme z Tabrízu a povídáme si o všem, na co stačí naše jazyková vybavenost, koukáme se na videa íránských zpěváků. Do teď jsem si myslela, že neexistuje nic horšího, než je uzbecký pop. Omyl, existuje íránský rap. Já jim na oplátku pouštím Kluse, v play listu mam zrovna na řadě Marii a holky si jí hned oblíbí, takže si jí nechávají poslat přes modrý zub. Třeba se z ní stane nový iránský hit.

 

Holky i maminka se mi smějou, že pořád něco fotim, ale nakonec mi začnou sami ukazovat, co je kolem zajímavého. A kdykoliv vytáhnu foťák, zajedeme do tunelu. 10X za sebou... Projíždíme kolem osamělých domků, rýžových polí, přejíždíme řeky míjíme skály a města, s ubíhajícími kilometry se mění krajina kolem. Potom od maminky dostávám něco na kašel, abych je nerušila ve spánku, což zabere k oboustranné spokojenosti.

Cesta utíká rychle, když spolucestující nespí, tak si povídáme, ukazujou mi fotky a videa z dovolený v Turecku. Dost se u toho nasmějem. Chvíli před setměním se všechny přesunou k sousedům, asi ke společný večeři a já mam aspoň chvíli čas, abych potrénovala psaní v jedouím dopravním prostředku, jednou se mi to bude hodit. Po návratu se začnou vyptávat, co znamená Hvězda života, kterou nosim na krku, tak se jim to snažim vysvětlit, nakonec pomůže fotka místní ambulance, díky čemuž sice pochopí, že snad budu mít s těma autama něco společnýho, ale myslí si, že jí budu řídit. No to mi docela fandí, vzhledem k tomu, že ještě neumim řídit ani osobák.

 

Kolem desátý a už za naprostý tmy stavíme v Quazvinu a jdeme se projít ven. Rozan někam zmizela, tak jdeme jen s tou mladší a maminkou. Jako první míříme do obchůdku, které tu jsou na každém nádraží, a kde se dá zakoupit nějaké základní občerstvení. Já si kupuju jen nějakou kakaovou buchtu a doufam, že bude lepší než to, co sem večeřela. Pro představu to byla sladká placka se zázvorovou polevou plněná slanou (přesolenou) ořechovou náplní. Bleh. Spolucestující dělají nákup jak na sto let hladomoru.

 

Než se vrátíme do vlaku, ještě se zastavíme u modlitebny, protože si maminka potřebuje odskočit a my během čekání můžeme nakukovat, jak se za svítícími okny modlí pár chlapů. Mladší sestra se směje, že nechápe jak to, že je tu tolik lidí tak tlustých, když pořád tak vehementně cvičí. Vrací se maminka a začíná být trochu naštvaná, že jsme stále nenašly Rozán. Čekáme na ní venku před vagonem, než nás průvodčí zažene dovnitř. Rozán přijde až uplně na poslední chvíli a než se do ní maminka stihne pustit, tak už za námi přichází holky od sousedů a maminka se radši jde odklidit někam do klidu.

 

Jako první si nové kamarádky hned stahují Marii a začnou tancovat. Potom si pustí iránskou hudbu a začnou tancovat na tu, a pak mě učit břišní tance. Snaží se mi vysvětlit, jak mam kroutit zadkem a břichem a točí si mě na video, který pak každýmu na potkání pouští. Jsem šťastná, že nemají přístup na Youtube, protože bych se tam nerada viděla. Holky mají všechny takové ladné pohyby a já si vedle nich připadam, jak robot s obrnou. Ještě uděláme pár společných fotek a dojíme brambůrky se šílenými příchutěmi, než přijde maminka, že jde spát, takže očekávám, že budeme mít za chvíli všechny večerku.

 

A mezi tím vším stále jedeme dál temnou nocí, už ani není vidět měsíc, jen se za oknem občas mihne světlo auta na silnici, která kříží koleje, nebo lampa osvětlující jedinou ulici malý vesničky. Je to paráda. Spát jdeme za chvíli, tedy jen „starší generace“, takže maminka a já, zatímco mláďata se jdou ještě bavit vedle. Ani nevím, kdy se vrátí, protože spim jak zabitá až do 8 ráno.

 

Maminka a mladší sestra už jsou vzhůru, Rozán spí mumifikovaná do prostěradla. Nechce se mi cpát k nim dolů, tak si ještě čtu, než mě zahlídne maminka a naznačuje mi, že bych se měla oblíct. Okey, asi bych mohla někoho pobuřovat, že jsem v tílku, zabalená až po ramena pod prostěradlem, 2 metry nad zemí, kam snad nikdo ani nekouká. No nic, oblíkam košili a sukni a vrham se na snídani a mezi tim se probudí i poslední Růženka. Lezu dolů a holky evidentně dostávaj čočku za to ponocování. Mamka na ně něco chrlí, ony se sklopenou hlavou přitakávají a jakýkoliv pokus o protest je utnut hned v zárodku. Nakonec maminka radši odejde vedle a místo ní zas přijdou kamarádky od sousedů a už ve dveřích pouští Marii. K tomu mladší sestra vyndá chytrej tefon, kde má jakousi aplikaci, na které se dá hrát na kytaru, bubny a klavír, tak hrajeme, než holky zas pustí nějakou místní muziku a začnou zpívat, nakonec zpívají i bez hudebního podkladu. Já jim radši nezpívam, protože takové věci dělám jen v sebeobraně.

 

Kousek od Mashadu mláďata z našeho kupé střídá maminka s její kamarádkou, které je ovšem hned puštěno video, kterak tancuju. Kamarádka se směje jak divá, ale pak mě s vážnou tváří chválí, že na začátečníka je to dobrý. To mam zas co dělat já, abych nepraskla smíchy. Je čas balit a upravit oblečení. Shrnout rukávy, nebo natáhnout návleky, utáhnout šátky, Rozán se zmaluje jak obrázek, pak dámy sundavají své velmi objemná zavazadla na sedačku čímž se kupé stává poměrně neobyvatelným. Naštěstí ale chvíli na to zastavujeme v Mashadu a započíná hromadná evakuace.

 

Loučíme se mezi dveřmi. K vlaku přibíhají nosiči věcí s obrovskou kárkou a nakládají lidem zavazadla, a když je pak vidím, jak se s nimi vláčí dolů po schodech, aby je pak zas do dalších vyvlekli, je mi jich celkem líto. Vystupuju jako jedna z posledních, takže nádražní halu už vidím skoro prázdnou. Ti co přijeli, už jsou pryč a v nejbližší době nic neodjíždí. Je tu příjemný chládek.

 

Procházím k bance, kde zjistím, že není možné, aby mi vyměnili peníze, protože to prý může jen centrální banka a nebo obchody. „Shop?“ „Yes, shop.“ Hmmm, že by myslel směnárnu? Naštěstí zahlédnu informace, takže se jdu poptat tam. Potřebuju vyměnit peníze, koupit lístek do Yazdu na dnešní večer a někam schovat batohy, abych se mohla jít na odpoledne projít po městě. Plán je to hezkej, ale jak je u mně a v Iránu typické, nevyjde už od začátku...