Tyrkysová země III - Utíkej Foreste!

Po delší pauze se konečně moje povídání o třetí cestě do Iránu blíží ke konci. Dluho, předlouho (vlastně už od chvíle, kdy jsem dojela domů) jsem přemýšlel, zda letos vůbec budu o své cestě psát, nejen kvůli vládnoucím protiislámským náladám. A když už jsem se rozhodla, že skutečně svoje zážitky z milované Tyrkysové země zapíšu, přišlo jedno další velké dilema - zda psát uplně všechno, co se stalo. Jestli snad nestojí za to něco vynechat a tím se ušetřit případných nepěkných komentářů...

Do posledního dne vstávám v 8 ráno a směřuju do restaurace na snídani, která je standardně Silkroadovsky pestrá a připravená, až všichni spáči vylezou z postelí. Zatím tu není ani noha, všichni se začnou trousit až po tom, co se jdu odhlásit z ubytování. Platím příjemných 360 000 a ptám se, kde můžu zanechat krosnu během svého toulání městem. Je mi ukázáno ke gauči nedaleko recepce, tak jí tam poslušně složím a doufám, že mi jí nikdo neukradne. Recepční, který po chvíli usne v houpacím křesle, nevypadá jako příliš aktivní hlídač.

 

Vydávám se k Fire templu, protože ten jsem viděla naposled před pěti lety a poměrně se těším, jak bude vypadat park kolem něj v létě. Cestou fotím, co se dá a najednou mi foťák hlásí, že ta včera plná baterka, je dneska najednou prázdná. No co se dá dělat, ještěže mobil umí taky fotit, byť každou čtvrtou fotku z nějakého mě nepochopitelného důvodu neuloží. (No dobře, možná s tim důvodem má něco společnýho to, že jsem ho pár dní před cestou nechala trochu vykoupat. A nebo na něj stejně jako na foťák – a vlastně i na mě – působilo to všudypřítomné vedro.)

 

Docházím na kruhový objezd, kde pro mě před pěti lety otevřeli obchod a těší mě, že ten je tam stále. Asi díky pozitivnímu přístupu k zákazníkům. Uprostřed kruháče stojí obrovská hodinová věž. Tu si z minula nepamatuju, ale pochybuji, že jí přistěvěli až teď.

 

U Fire temlplu shledám jako největší změnu vybudování pokladny před hlavním vchodem. Vstupné stojí 50 000. Kdybych tu byla poprvé, tak dovnitř zajdu, ale tentokrát shledávám, že vidět plápolajcí ohýnek znova nepotřebuju, takže jen nakouknu skrz bránu na rozkopané jezírko a rekonstrukcí lehce zdecimovaný park a vracím se zpět.

 

Na přechodu pro chodce na mě mávají 3 kluci na jedné motorce a ještě mi ochotně zapózují pro fotku, než přeběhnu na druhou stranu k obchodnímu centru a výlohám plným šátků a šál, před kterým na parkovišti děti hrají fotbal. Na nejdelší dobu se zastavím u obchodu s plesovými šaty. Vybrala bych si. A ne jedny. O obchod vedle je zřejmě fotoateliér, jehož výloha mi příliš připomíná výlohu fotografa, který nás fotil na základní škole – nedostatek nápadů a talentu kompenzuje přehršlí přidaných efektů a duhových serepetiček. Ale tady to vždycky jde omluvit mým oblíbeným slovním spojením – no jo, Irán. A jak si tak pozoruju výlohy, vrhne se ke mně skupina dětí, tak desetiletých a začne na mě pokřikovat a evidentní šéf bandy se dokonce odhodlá k tomu, že mě přiběhne praštit přes batoh. Neudržím se a zařvu na ně taky, což je přiměje jít si dál svou cestou.

Pán sedící opodál se mi hned začne omlouvat, že to byli Afghánci. Mě je upřímně jedno z kama jsou, i kdyby byli z Marsu, beru je jen jako bandu nevychovaných spratků a těch je bohužel všude po světě dost. Jdu dál a potkávám další Afghánce – nabízejí mi, že si mohu nechat od jejich papoušků vytáhnout kartičku pro štěstí. A proč ne. Dostávám úryvek z Koránu, kterému sice nerozumím, ale památka je to hezká.

A protože už začíná být celkem horko, začnu se přesouvat trochu rychleji zpět do hotelu a děkuju Alláhovi, že jsou téměř na každém kroku pítka se studenou vodou. Zpátky v hotelu hodím foťák na nabíječku, doplním hydrovak v mešitě a vrhnu se do uliček starého města, neb je vyhodnotím, jako dostatečně úzké a tudíž stín poskytující, abych se neupekla. Trochu mě překvapuje, že kromě mě tu kličkují i auta. A občas mají docela velký problém se minout, když se potkají někde na křižovatce. To je pak najednou velké troubení, couvání, mávání a navigování.

U dětského hřiště mě zastavuje tatínek s malou holčičkou, která se strašně stydí do chvíle, než zjistí, že se jmenuju stejně jako ona. Pak se začne přes tatínka vyptávat z kama su, kam jedu, jak se mi tu líbí, a když mě pak míjí autem, div nevypadne z okna, jak mi vehementně mává. Je to roztomilé.

 

Vracím se do hotelu, že se sem vrátím později s nabitým foťákem, protože některá zákoutí si říkají a řádnou dokumentaci. Usazuju se u větráku a bavím se rozhovorem dvou Němců a Angličana, kteří řeší dávnou otázku – Bůh a nebo Darwin. Není mi jasné, kdo z nich vyhrál, ale rozhodně se nerozcházeli zrovna v dobrém. Já si mezi tím dopisuju poznámky, zblajznu jeden výborný čokoládový jogurt a pomalu, ale jistě se chystám zpátky ven.

 

Plán na odpoledne je jednoduchý – Staré město, a pak do obchodů pro suvenýry v podobě koření a sušeného ovoce, a pak hurá na vlak do Teheránu a domů. U mešity doplním další 3 litry vody, neb předpokládám, že ve Starém městě na moc pítek nenarazím a vyrážím. Všude kolem je takový ospalý polední klid. Krámky u mešity jsou sice otevřené, ale rozhodně se nedá říct, že by v nich bylo narváno k prasknutí. Ale aspoň si je můžu v klidu projít. Bazar je bohužel zavřený i tam, kde bylo dopoledne otevřeno. Zřejmě vážně polední siesta.

 

Vyhýbám se jednomu autu a chvíli po něm ještě motorce. Standardně obezřetně uhýbám stranou a schovávám foťák, kdyby mi ho snad chtěl jezdec ukrást, ale ten mě mírumilovně míjí, zabočuje do vedlejší ulice a za chvíli utichne i zvuk řvoucího motoru. Nic zvláštního.

 

Rozhlížím se, kudy půjdu. Ráda bych došla k Alexandrovu muzeu a hotelu s pěkným výhledem ze střechy. Volím stejnou cestu jako dopoledne a pochvaluju si, že tam je stín, když za sebou slyším chvatné kroky. V tomhle vedru běhat?! Cvok... Ohodnotím kolem proběhnuvšího chlapa, který mizí kdesi v dálce. Já se dál ploužím svým tempem s četnými fotozastávkami. A hele, motorka. A kousek za ní moc pěkná větrná věž. Šteluju foťák tak, aby se mi hezky vešla do záběru a jakmile stisknu spoušť, vynoří se uplně od nikud. „Hello mister Bugs.“ Drží mě za břicho a za zadek, hlavu pár centimetrů ode mně. Bez přemýšlení začnu ječet a rozpřáhnu se foťákem, že ho třísknu vší silou, co jsem v tom leknutí schopná posbírat.

 

Lekne se možná víc, než já, zřejmě nečekal absolutně žádný odpor. To se ovšem chlapec přepočítal. Dva semestry sebeobrany byly zužitkovány během pár vteřin. Na nic nečekám, otáčím se na patě a běžim. Před zatáčkou se rychle otočím, abych věděla, jestli mě pronásleduje. Oblíká si kalhoty. A jak známo, žena s vyhrnoutou sukní běhá mnohem rychleji, než běhá muž s kalhotami omotanými kolem kotníků. Zpětně mě dost překvapuje, že jsem nezpanikařila a vytrvale běžela stejnou cestou, jakou jsem přišla. Stačilo by jedno špatné odbočení a byla bych v kopru. Cestou kolem otevřené mešitky přemýšlím, jestli nezaběhnout tam, třeba tam bude někdo, kdo by mi mohl pomoct. Ale co když ne? Co když se tam schovam, vylezu a on tam na mě bude čekat? Jediný bezpečný místo je hotel. Probíhám bazarem tak rychle, jako ještě nikdy v životě. Skoro bych se vsadila, že jsem trhla světový rekord. Jsem před Jameh mosque, tady už jsou lidi, což by mohlo znamenat, že už je tu bezpečno. Zpomaluju, vracím šátek na hlavu, sukni shrnuju do patřičných mezí a stále v poklusu se přes parkoviště vydám k hotelu.

 

Na motorce mi kříží cestu přímo před branou. A kolem nikdo. Ale já se nedám. Budu ječet. Budu kopat, budu mlátit, škrábat... A někdo v hotelu přece musí slyšet, že se něco děje! Zazubí se na mě, pak se rozhlédne kolem, zrychlí a ujíždí pryč. Koukám na SPZtku. Jo chlape, máš smůlu, že umim číst perský čísla. Však on ti to někdo spočítá! Žene mě vztek, ale jen pod schody v hotelu.

Tam se mě zmocní solidní klepavka a mám pocit, že těch 5 kroků do haly ani nedojdu. Mezi dveřmi si rozmýšlím, co dál. Měla bych to někomu říct, ale marně hledat slova pro něco, co se těžko vyjádří i v rodný řeči. Slečna z cestovky ovšem chápe velmi rychle. Sedám si a snažím se v nějakém souvislém projevu vysvětlit, co se stalo, zatímco ona mi podává sklenici sladký vody, kterou nejsem ani schopná vypít, protože se mi přes klepající ruce nepodaří zvednout k puse. Cítím se trapně. Zmateně. Zrazeně. Yazd – moje bezpečný místo, moje pohádka... Ale jako každá pohádka i ta moje dostala hororovou zápletku. Pár hodin před odletem domů. Slečna se zajímá, zda jsem v pořádku, jestli mi ten člověk nějak neublížil. Ne. Ukazuju na svoje běžecký boty. „Díky bohu, že jsi je měla, a že umíš utíkat.“ Jo, díky bohu. Díky všem bohům ve který kdo po celym světě věří. Měla jsem správný boty a ani jednou jsem si nepřišlápla sukni, jak se mi to jinak stávalo co deset minut. Díky bohu za Pavla Slavíka a jeho lekce sebeobrany. Díky bohu, že jsem v sobě našla aspoň kousek zdravýho rozumu a nezačla panikařit. Ale teď brečim, kašlu, stydim se...

Omlouvám se, že se potřebuju jít převlíct do něčeho méně zpoceného a slečna zatím jde přetlumočit recepčnímu, co se stalo, aby mohl najít kamerové záznamy z parkoviště. Mě se, zatímco stojím pod ledovou sprchou, honí v hlavě spoustu myšlenek, co by se stalo, kdyby, do čehož mi píše babička, jak se mam. Jak ráda bych jí napsala, co se stalo, ale copak můžu?

Jdu pátky do restaurace a manažer mě volá k sobě do kanceláře, jestli můžu jít identifikovat toho chlapa. Jak vypadal? Jakou měla ta motorka poznávací značku. To kdybych věděla. Byla v ní 3 a 6, ale co dál? Ukazuje mi záběry z kamery. Jo to je on. Fialová košile, celkem vysokej. Víc si moc nepamatuju. Zahlédla jsem ho na zlomek vteřiny a ten jsem věnovala pouze tomu, abych zaměřila, kam ho praštit. A popravdě řečeno, já bych nezvládla popsat ani vlastní matku, natož nějakýho úchyláka z ulice. Prý se nemám bát, policie dojede, záznamy z kamery dostanou a já můžu zůstat, jak dlouho budu potřebovat. Vysvětluju, že mi za 3 hodiny jede vlak, protože už letím domů. Tak se mnou ještě recepční sepíše všechno, na co si vzpomenu, vezme si fotku jeho motorky (ano, té co jsem cestou potkala), a pak už jen sedím na židli a odbíhám zvracet pokaždé, když slyším projet kolem motorku. Právě příchozí Němec se ptá, zda jsem nemocná. „Jo, tak něco.“ „To bude tou klimatizací.“ Jasně.

Poprvé, no vlastně asi poprvé v celym životě, mě přepadne silný smutek z toho, že jsem sama. Že nemám koho obejmout, že se nemám komu vybrečet na rameni. Já, která nikdy nikoho nepotřebovala, bulim jako želva, že jsem sama. Chci napsat Sherlockovi, ale nevím co a jak psát. Chci napsat mámě nebo babičce, někomu, na koho se vždycky obracím s prosbou o pomoc. Nakonec se odhodlám napsat 4 lidem, o kterých vím, že se doma nesesypou stejně jako já, ale třeba vymyslí něco konstruktivního, co dělat. Zbytek odpoledne uteče střídavě v slzách a úvahách, co jsem měla a neměla udělat jinak. Když se konečně zvládnu uklidnit, dávám si mixovanou zeleninu a chystám se na odjezd.

Balím poslední zbytek věcí a už tu mám taxík na letiště. Slečna z cestovky mě vybaví vzkazem, že potřebuju vystoupit už v Qomu, abych stihla letadlo a společně s manažerem se mi ještě omlouvají, že se mi něco takového muselo stát zrovna v Yazdu. Já se zas omlouvám jim, že to byla moje nebetyčná blbost, že jsem si nevšimla, že se najednou pohybuju v místech, kde nikdo není. A příležitost holt dělá úchyly. Znovu mě ujišťujou, že policie už má jeho popis, video i poznávací značku a zaručeně ho stihne zasloužený trest. To doufam.

Sedám do taxíku a ten mě unáší notoricky známou cestou, až najednou zajede do neznámé uličky. Panika! Ale samozřejmě mě po průjezdu zkratkou vyloží před nádražím. Papadnu všechny věci a jdu se schovat do bezpečí nádražní haly. „Pas, jízdenku.“ podávám třem uniformám vše požadované a vysvětluju kdo jsem, z kama jedu, kam jedu. Snažím se tvářit vesele a bezstarostně. „Iran good?“ „Yes! Iran good!“ a myslím to vážně. Irán je úžasná země, kterou stále stejně miluju. A jeden úchyl na tom nic nezmění, protože těžko můžu soudit celou zem podle jednoho devianta. Ti jsou totiž všude po světě. Ve křoví u vysokoškolský koleje, v parku u nádraží... A jediný rozdíl je v tom, že doma si nedávám takový pozor, kam a kdy chodím. Tady jsem si ho nedala jednou a vymstilo se mi to, kdo by totiž čekal přepadení za bílého dne? Poučení pro příště.

S pasem jsem odvelena do kanceláře, kde se mi paní policajtka snaží vysvětlit, že mám už 3 roky propadlé vízum, zatímco já jí vysvětluji, že to je vízum z minula. Prolistuje si pas, najde tři víza, usměje se. „Aaaa, Iran good?“ Jo, jo, Irán je velice good. Zapisuje si mě do knihy a přeje mi šťastnou cestu. Děkuju a odcházim s úsměvem. V obchodě si koupím snídani na zítra a usadím se do strategického rohu před vchodem na nástupiště. Konečně můžeme do vlaku, takže se zařadím do fronty a následně se o mě pokouší infarkt, když mi nějaký pán zaklepe na rameno. A on mi jen chudák přinesl sluneční brýle, které mi vypadly pod sedačku. Z lavičky na mě mává jeho žena, střídavě ukazuje na mě a na pomalu zapadajcí slunce za oknem a směje se. Jestli mě tahle paranoia v nejbližší době neopustí, tak si užiju ještě nepěkných pár hodin.

* Pokud jste dočetli až sem, je vám asi jasné, proč jsem se rozhodovala, zda v rámci tohoto předposledního článku nezavedu nějakou cenzuru (stačilo by napsat, že jsem celé odpoledne seděla v hotelu a nic se nedělo). Ale nebylo by tro správné. Už 5 let se snažím přesvědčit lidi kolem sebe, že Irán je krásná a bezpečná země, že ženská může bezpečně cestovat sama a stále si na tom trvám! Ale nechystám se překucovat skutečnosti tak, aby se mi to hodilo do vyprávění a abych snad nemusela někomu vysvětlovat, proč i přes negativní zkušenosti jsem ochotná znovu někam sama jet.  Jen vím, že teď už si budu dávat větší pozor i na místech, která notoricky znám.