Probuzení je příjemnější, než jsem čekala. Prosklenou barevnou stěnou probleskují paprsky slunce, takže je všechno zabarvené do modo, červeno, žluto, zelena. Ještě se chviličku převaluji v peřinách, než se vyhraboším ven, není přeci kam spěchat...
Jako první zajdu na recepci, poptat se, kde se vlastně nacházím, protože o tom nemám nejmenší ponětí. Vyfasuji google mapu a po chvíli se zorientuji v tom, kde jsem i na mapě v Lonely Planet, takže už mi nic nebrání, abych šla ven. Plán je jasný. Navštívit to, co jsem vloni neviděla kvůli Ashuře. Tzn. Shah-e Cheragh mosque a Vakil mosque s monolitickými sloupy.
První cíl je Shah-e Cheragh, neb je nejblíže hotelu. Vstoupit se mi povede až na 3 pokus. Poprvé mě zastaví, že musím mít na sobě čádor. Ten se tady nepůjčuje u vchodu, ale protože se jedná o velmi frekventované místo, je tu speciální půjčovna. Tam nechám jako zástavu svůj 2 roky prošlý ISIC , jsem dotázána, zda jsem muslimka, či nemuslimka a poté je mi vydán bílý čádor. Po chvíli pozorování dojdu k závěru, že muslimky si půjčují čádory tmavé a nemuslimky světlé. Učiním další pokus o vstup.
„Nesmíte mít batoh.“
Šmarjá, ženský, proč si to tu někam nenapíšete a nebo to aspoň neříkáte všecko najednou?
Odcházím ještě do úschovny. Foťák nacpu do batohu, vyfasuji potvrzení a snad už konečně můžu dovnitř. Jsem na velkém nádvoří, kde jsou různé směrovky. Na muzeum, na informace, na modlitebny, na policii, ale i na poradnu v oblasti víry. Zatímco poslední zmiňované se opravdu navštívit nechystám, muzeum zní dobře.
Musím mít na sobě ten hadr i tam? Asi jo. Co si budem povídat, když v tom neumíte chodit a ještě je vám to velký, tak je to strašně nepohodlný. Pořád to padá z hlavy a ještě si na to v jednom kuse šlapete. I s tímto handicapem ovšem projde dvě patra muzea. Mají tu převážně knihy, ve kterých jsem si skutečně nepočetl, ale najdou se tu i takové věci, jako je stříbrná brána opřená o zeď. Vyjít po schodech do patra bylo malé peklo, neb jsem si na každém druhém schodu přišlápla cíp čádoru a jednu chvíli to vypadalo, že si udělám nepěkný letecký den, přímo do náruče hlídače.
Vycházím z muzea, kráčím k modlitebně. Zouvám boty, ukládám do sáčku a u vchodu do šatny. Dostanu číslo a můžu dovnitř. Další ze skleněných mešit. Povětšinou tu sedí mladé dívky a učí se, nebo si čtou. Sem tam se nějaká (spíše starší) žena modlí. Projdu mešitu, kde se dá a najednou se nějak ocitnu v části, kde jsou muži. Ale i ženy, takže je to asi správně. V centru místnosti je další hrobka, lidé k ní házejí peníze, chodí si na ní sahat, někteří jí dokonce líbají. Jak nehygienické.
Opouštím modlitebnu a zjistím, že se dá průchodem dostat k té, kde jsme byli loni s Alim. Momentálně je to tady ovšem under reconstruction, takže se zase vrátím. Do druhé modlitebny už se ani nehrnu, protože tam míří nějak moc lidí. Venku na stráži sedí paní s prachovkou a dohlíží na zouvání. Ještě chvíli pozoruji život v asi největší mešitě v Shirazu, než se vydám na další cestu.
Odevzdávám čádor, vyzvedávám si batoh a pokračuji v cestě. Mým cílem je další mešita, tentokrát Vakil. S monolitickým sloupovím.
Procházím kolem otevřených obchodů až dojdu k jednomu, kde mají nádherné šaty. Tam se na chvíli zdržím. A ani nebyly až tak drahé, jak bych čekala. Radši jdu dál, abych ještě nešla shánět banku, abych na ně měla.
Vidím směrovky na Vakil. Jdu po nich, nejdřív omylem vlezu do muzea koberců a až poté najdu mešitu. U vchodu je mi hlídačem zapůjčen čádor ze skleněné skříňky. („Tady máš čádor, můžeš fotit, užij si to.“) Po mém marném pokusu o samostatnost mi čádor přehazuje přes batoh s tripodem, takže rázem musím vypadat jako velbloud s anténou a ještě se diví, že jsem vysoká. Můžu já za to, že on je jako ustřelený kecky?
Na nádvoří je vodní nádrž a několik spících mužů. Tady snad místo do hospody chodí chlapy do mešity. Zahlásí doma, že se jdou pomodlit a místo toho tam spěj. Mířím rovnou do sloupové části. Na kráse jí trochu ubírají růžové, plastové odpadkové kyblíky. Ale zase tu aspoň mají čisto. Udělám pár fotek, dokonce i autoportrétů, protože fotku v čádoru ještě nemám.
Vracím čádor, odcházím. Hned vedle je vstup na bazar, kde mají velmi přemrštěné ceny. Asi tak o 0 někdy i o dvě. Původní plán, že z bazaru půjdu rovnou na autobusák pro lístek do Esfahánu, poněkud poupravím, když vyjdu kousek od citadely. Zhodnotím, že letos je čas jít dovnitř. Platím vstupné a zjišťuji, že i tady se rekonstruuje, letos na to mám evidentně štěstí.
Prostor nádvoří zabírá pomerančový sad. Lidé občas nenápadně některé trhají, já si to nedovolím, i když chuť by byla. A myšlenky si taky utíkají, kam nemají. Prokletý pomeranče. Projdu se sadem ke statue room. Rázem se ocitám na audienci u šáha. (Voskového.) Jedinou další přístupnou částí je přízemí jedné z věží a sousedních místností, kde dříve bývaly lázně. Tady sedí jeden hlídač a klepe se u topení. Je pravda, že tady není nejtepleji, venku na sluníčku je to lepší. Projdu se, ochladím a jdu se zase nahoru zahřát. Když už dojdou zajímavosti k procházení, vyfotím ještě dvojici místních a odcházím si pro lístek na bus. Před vraty stojí zaparkované auto s ohromnou botou. Překvapuje mě, že mě to nepřekvapuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat